Nic nedává, kdo nedá sám sebe

Deníkové zápisy Danici Valenové popisují období od konce druhé světové války do roku 1960. Jsou v nich zachyceny životní osudy věřící rodiny, které byly dramaticky ovlivněny poválečnými událostmi a zejména komunistickým převratem v roce 1948. Po něm byl autorčin manžel, František Valena, zatčen a za velezradu a špionáž odsouzen k 22 letům žaláře. V té době měli dvě malé děti a třetí bylo na cestě. Kniha je jedinečným svědectvím o údělu matky a manželky politického vězně v čase nesvobody. Estébáci byli po tatínkově zatčení pořád před barákem. Když maminka byla už v pokročilém těhotenství, bylo to někdy v únoru, venku velký mráz, všude sníh a led, a ona šla Klimentskou ulicí, v náručí držela malého Tomáše, a jeden estébák, který ji sledoval, jí nastavil nohu. Ona zakopla, upadla a on se tomu smál a měl ještě nějaké řeči. Na druhou stranu jsme měli okruh přátel, kteří za námi chodili, přestože domovnice o každé návštěvě věděla a museli se zapisovat. Byla to tedy i doba velkých přátelství, solidarity a hmatatelné lásky. Bylo dost lidí, kteří by za nás dali život, vzpomínají sestry Valenovy.