Příroda v opeře

Básník a esejista Jan Suk podruhé v opeře. Po knížce, v níž portrétoval vybrané operní divy (V aréně prachu, stínů a večerů, 2010), je tu soubor textů na téma, které zní hned v názvu: Příroda v opeře. Čili přírodní versus umělé, spontánní a mimorozumové proti stylizaci, která ovšem propojuje mnohé: báseň s divadlem, divadlo s hudbou, hudbu s čímsi nadosobním, možná rovnou mytickým. To je ostatně autorovi odjakživa vlastní; je pro něj nezbytné, esenciální. Mýtus jako věčně se navracející příběh, jako jistota existence, jako základní stavební kámen díla. Suk je poučený, vnímavý a všímavý esejista-básník, pevně zakotvený v tradici, ve vývojové logice dějin, v dávných textech stejně jako v současných kontextech; jakkoli je v něm i mnoho romantického, subjektivně bouřlivého. Jeho psaní je tak v permanentním pohybu, v živé oscilaci: mezi vnějším a vnitřním, minulým a přítomným, tragickým a nadějným. Opera je „jenom“ výchozím bodem…