Bázeň a chvění / Nemoc k smrti

Kniha Bázeň a chvění si bere název z novozákonních epištol. Kierkegaard se snaží pochopit úzkost, jakou musel cítit Abraham, když ho Bůh vyzval, aby obětoval svého syna Izáka. Posledním stadiem před dosažením víry je podle autora stav nekonečné rezignace a odhodlání vzdát se všeho, co by člověk upřednostňoval před Bohem. Nemoc k smrti pojednává o zoufalství, které Kierkegaard z křesťanského pohledu označuje za hřích, i když psychologicky ho chápe. Název odkazuje na příběh vzkříšeného Lazara. Autor rozebírá různé podoby zoufalství, které se vztahují k tomu, jak člověk dokáže přijmout vlastní konečnost (fyzickou složku) či nekonečnost (duchovní složku). Oba spisy vznikly ve čtyřicátých letech 19. století a dodnes zůstávají významné jak v rámci autorova díla, tak v kontextu existencialistické filozofie a psychologie.

Soren Kierkegaard (1813–1855) byl dánský filozof a předchůdce existencialismu, zabývající se etickými, teologickými a psychologickými tématy. Měl sklon k metaforickému, poetickému vyjadřování. Silně kritizoval pro jeho dobu typickou Hegelovu filozofii i formálnost tehdejší církve. Řada jeho prací se zaměřuje na konkrétní lidské prožívání a nutnost osobní volby v kontrastu k abstraktnímu myšlení. Pro víru v Boha nemá podle něj člověk žádný důkaz, a tak musí učinit „skok do absurdna“ – víra a pochybnost existují ruku v ruce. Kierkegaard je tak pokládán za zakladatele křesťanské a existenciální psychologie.