František Palacký

František Palacký byl český spisovatel, historik a politik. Je považován za zakladatele moderního českého dějepisectví. Jeho otec byl učitelem na místní škole. Nejprve studoval u svého otce, poté (1807–1809) studoval v Kunvaldu. V letech 1809–1812 studoval latinskou školu v Trenčíně. Poté studoval (do r. 1818) v Prešpurku (dnes Bratislava).

V letech 1819–1823 působil jako vychovatel, rok 1820 strávil se svými svěřenci (Csúzové) ve Vídni. Roku 1823 odešel do Prahy, kde ho zaměstnal Josef Dobrovský a později František Šternberk, který ho pověřil dokončením Pubičkových Chronologische Geschichte Böhmens (Palacký nenavázal, ale úplně přepracoval dílo a roku 1836 mohly vyjít Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě.

V roce 1827 se oženil s dcerou velkostatkáře a advokáta Jana Měchury s Terezií Měchurovou. V tomto roce začal vydávat muzejní časopisy (německý měsíčník Monatsschrift des böhmen Museums a český čtvrtletník Časopis společnosti vlastenského museum v Čechách). Je zajímavé, že kolem těchto zajímavostí bylo mezi českými vlastenci zpočátku značné množství sporů (především s F. L. Čelakovským), kterým se nelíbila forma a pravopis těchto časopisů. V těchto sporech se plně projevovala roztříštěnost českého vlasteneckého hnutí. Pro malý zájem o německý časopis byl roku změněn na čtvrtletník 1831 a o rok později (1832) zrušen úplně. Roku 1838 začal českou verzi redigovat Pavel Josef Šafařík.

V roce 1829 vytvořil projekt encyklopedické edice Český archiv, který po slibném začátku ztroskotal. Českou encyklopedii vydal až jeho zeť František Ladislav Rieger pod názvem Riegrův slovník naučný. Z tohoto neúspěšného pokusu vznikla matice česká.

Roku 1838 byl jmenován historiografem stavovským. V letech 1839–1844 byl sekretářem České královské společnosti nauk. V letech 1841–1851 působil jako jednatel "musejní společnosti" (tj. českého muzea).

F. Palacký vstoupil do politiky v r. 1848, kdy byl zvolen do Svatováclavského výboru. V tomto roce byl předsedou slovanského sjezdu v Praze a odmítl účast na německém sněmu.

V roce 1848 byl volen do říšského sněmu, v tomto roce dvakrát odmítl ministerstvo školství (s obavy, aby neurazil němce. Účastnil se kroměřížského sněmu, kde představil svůj návrh ústavy, který nebyl přijat. F. Palacký byl přesvědčen o správnosti existence Rakouska, které si představoval jinak (konstitučně) uspořádané.

Roku 1850 se stal předsedou Sboru pro zřízení Národního divadla. V tomto roce začal být policejně sledován, proto se od něj odklonila spousta přátel a Palacký se stáhl do soukromí. Politicky se začal angažovat teprve roku 1860, kdy podepsal Riegrovo memorandum císaři – stížnost na bezpráví páchaném na českém národě (zejména v oblasti jazykové) s žádostí o povolení založit české politické noviny. Výsledkem bylo založení (1861) Času a Národních listů.

V r. 1861 byl zvolen do českého sněmu. Roku 1863 vstoupili čeští poslanci (staročeši) do tzv. pasivní opozice, což byl krok, který F. Palacký schvaloval. Postavil se proti polskému povstání (1861), čímž se vzdálil nově nastupující generaci českých politiků (mladočechů).

V roce 1868 položil základní kámen ke stavbě Národního divadla.

Rozsáhlé Palackého historické dílo se stalo milníkem české historiografie. Celá nadcházející generace historiků se vlastně ve svém díle vůči němu a jeho pojetí vymezovala. Jeho tvorba nebyla jen shlukem historických faktů, chronologicky seřazených. Podle Palackého historie představovala organický celek skutečností protknutý hlavní linií (ideou).

Proto také jako jeden z prvních českých historiků detailně studoval nejen politické dějiny, ale i dějiny státoprávní, umění, vědy či dějiny každodennosti. Palacký pod vlivem Hegela považoval za hlavní linií českých dějin neustálý zápas Slovanů a Němců. Na světové úrovni to pak byla polarita dvou sil, které se neustále ovlivňovaly a střetávaly (tyto síly mohou být vyjádřeny různě: svoboda – autorita, demokracie – feudalismus, věda – víra). Tento boj dvou sil ať již na národní či světové úrovni Palacký nepovažuje za neúrodný. Naopak neustálá konfrontace rozšiřuje obzor, je semeništěm nových myšlenek či může vést ke smiřování protikladů.

Vrcholem českých dějin je pro něj beze sporu husitství, které tvoří páteř jeho hlavního díla. Především klade do popředí myšlenkový a sociální obsah husitství a to i radikálního křídla představovaného Žižkou, Želivským a tábority.