Lydie Romanská

* 12. 9. 1943, Polanka nad Odrou

Básnířka a prozaička

Manželka hudebního skladatele Dobroslava Lidmily (1926–2006, sňatek 1987).

Pochází z rodiny dělníka. Studovala na jedenáctileté střední škole v Ostravě-Porubě (maturovala v roce 1960) a hudební výchovu na Pedagogickém institutu v Ostravě (do roku 1963). Souběžně navštěvovala i večerní kursy hry na klavír na Lidové konzervatoři (absolvovala roku 1962). Odborné muzikologické vzdělání si doplnila externím studiem hudební výchovy pro druhý stupeň ZŠ (1967–1968). V roce 2005 obhájila na Pedagogické fakultě Ostravské univerzity rigorózní práci z muzikologie (PhDr. prací Dobroslav Lidmila – hudební skladatel, sbormistr, pedagog).

Od roku 1962 učila na ostravských základních školách, jako sbormistryně a dirigentka řídila neprofesionální, většinou dětská pěvecká tělesa na koncertech a soutěžích u nás i v zahraničí (Bulharsko, Polsko, Slovinsko, Maďarsko, Rakousko, Švýcarsko). Od roku 1976 je sbormistryní Ženského komorního sboru Dobroslava Lidmily a v letech 1975–2004 vedla Dětský pěvecký sbor Cantabo. Od roku 1992 je ředitelkou Základní umělecké školy v Ostravě-Svinově. Od roku 1996 vede na Ústavu bohemistiky a knihovnictví Slezské univerzity v Opavě seminář tvůrčího psaní.

V sedmnácti letech byla Romanská jedním ze zakladatelů ostravské literární skupiny Autoři v povijanu, která svou činnost vyvíjela pod patronací prozaika Miroslava Stoniše. Od roku 2007 je předsedkyní ostravského střediska Obce spisovatelů.

Verše začala publikovat už ve středoškolském studentském časopise, oficiálně jí první báseň vyšla 1962 v ostravském Červeném květu. Přispívala do Máje (přeměněného později v Ostravský kulturní zpravodaj, Ostravský kulturní měsíčník, Kulturní měsíčník), do konce 60. let publikovala v Hostu do domu, Sešitech pro mladou literaturu, a především v ostravském deníku Nová svoboda. Po publikační odmlce v 70. letech začala psát do Kmene, Světa práce, Tvaru, Literárních novin, Lidových novinách, Alternativy Novy, Dokořán a ostravských deníků Moravskoslezský den, Svoboda a do dalších regionálních listů. Tvorbu pro děti zveřejňovala ve Sluníčku, Mateřídoušce a Ohníčku. Od roku 2007 též přispívá do internetového časopisu Subjektivník. Je předsedkyní redakční rady Zpravodaje ostravského střediska Obce spisovatelů. Některé její verše byly zhudebněny Dobroslavem Lidmilou (např. kantáty Motýlí čas, Odrou křestná, Východ nad večerem, Čtrnáct zastavení) i jinými hudebními skladateli. Napsala tři libreta k Lidmilovým dětským muzikálům. Užívá šifer peg, ns, rl.

Knižně Romanská debutovala teprve v polovině 70. let, kdy se lyrickoepickou skladbou Poema Ostrava pokusila vyjít vstříc dobovým požadavkům a na „širokém plátně“ zachytit atmosféru a historii průmyslového Ostravska. Těžiště její tvorby však leží především v oblasti intimní lyriky, usilující o sebepojmenování a vykreslení soukromého mikrosvěta (Půl hodiny po lásce) a vyjadřující pocity sounáležitosti člověka s přírodou, která ho obklopuje. K ústředním znakům autorčiných emocionálních veršů patří motivy domova a lásky, zakotvenost ve městě, kde žije (Dopolední poetika), ale také kritická reflexe vlastního života. Básnický výraz se v průběhu času zjednodušoval, autorka kladla stále větší váhu na jednotlivé slovo, až dospěla k veršům formálně téměř strohým (Tanec o francouzské holi). Ve sbírce Poušť před rozbřeskem se výrazněji objevují i motivy ubíhajícího času, odchodu, stárnutí a smrti. Z autorčiny poetiky výrazně vybočuje závěrečná báseň sbírky Poločas – rozsáhlá lyrickoepická skladba, baladický příběh o věrné lásce dívky z Vysočiny s názvem Rouzeňská Madona. V pozdější autorčině lyrice sílí reflexivní a sprituální tendence (Nedomykavost času), součástí výpovědi se stávají explicitní odkazy k biblickým textům (Čtrnáct zastavení), hluboce prožívaná spiritulita se výrazně zapisuje do způsobu zobrazování krajiny a přírodního koloritu (Den latimerie). Z poněkud jiných zdrojů čerpá autorka ve sbírce Goghova postel, v níž se inspirovala výtvarným dílem a osobností Vincenta van Gogha. Autorčiným prozaickým debutem se stala kniha Ticho pro klarinet, jejíž vyprávění je úzce spjato s regionem Ostravska a také s jeho slezským nářečím.