Anna Sedlmayerová

Autor / 4 tituly

Dívčím jménem Jungwirthová. Vyrůstala v rodině lesního v myslivně ve Vraníně, potom na samotě Holickovna u Třeboně. Vystudovala gymnázium v Třeboni (mat. 1930). Po sňatku (1932) žila v Hostivaři u Prahy, od 1946 v Ústí nad Labem. 1970 byla vyloučena z KSČ, během tzv. normalizace nesměla publikovat. V období odmlčení onemocněla, nadále však pokračovala v literární tvorbě. Od 1991 žila v jihočeském rodišti.

Sedlmayerová se literatuře se začala plně věnovat po 1945. Přispívala do periodik: Práce, Květy, Tvorba, Besedy venkovské ženy, Rudé právo, Vlasta, Literární noviny, Zemědělské noviny (1963–64 zde na pokrač. Déšť ustal k večeru s tit. Vražda bez paragrafu), Jihočeská pravda (České Budějovice) aj. Román Dům na zeleném svahu zdramatizoval jako divadelní hru Vojtěch Cach (1947). Spolupracovala s Čs. rozhlasem v Ústí nad Labem (divadelní kritiky, causerie, reportáže aj.) i v Praze. Vysílány byly rozhlasové adaptace románů Každé jaro pampelišky (1956, dramatizace Jiří Werten) a Pomozte mi, Terezo! (1961, tit. Neznámá z Labe, dramatizace Karel Nešvera). Na motivy románu Pomozte mi, Terezo! byl také natočen film Tereza (1961, r. Pavel Blumenfeld, sc. František Kožík, Jiří Krejčík a Pavel Blumenfeld).

V knížkách pro děti, kterými Sedlmayerová v poválečných letech debutovala (Juk, Kačenka), propojila inspiraci vlastním dětstvím v jižních Čechách s vlasteneckou a výchovnou tendencí. (Tematicky i oslavou dětství, mládí a domova se tyto knížky částečně překrývají s autorčinými idylickým memoáry z 60. let Zelené pastely.) K tvorbě pro děti a dívky se vracela rovněž později mj. knihami pohádek. – Do širšího kontextu Sedlmayerová vstoupila především několika romány, v nichž se na základě vlastní znalosti poválečného Ústecka a Krušnohorska jako první pokusila naplnit „společenskou objednávku“ a zobrazit odsun Němců a následné osídlování pohraničí. Ačkoli v nich usilovala i o projekci politického a společenského aspektu tematiky do roviny osobních, morálních a emocionálních problémů hrdinů (převážně žen), nepřekročila dobová schémata a své příběhy vystavěla na protikladu mezi „budovatelským nadšením“ a překážkami, které je nutno při cestě za „lepším příštím“ překonávat (Dům na zeleném svahu, Překročený práh). V 50. letech Sedlmayerová reagovala nejdříve na vlnu zájmu o historické tradice románem z dějin českého dělnického hnutí (Z prvních řad) a později se snažila o společenský román zobrazující citovou a mravní situaci současných žen. Jejich zrání a vyrovnávání se s rodinnými a profesionálními těžkostmi vykreslovala s důrazem na význam rodiny pro společnost, s psychologickou detailností, avšak i se sentimentalitou, blížící se konvencím starší četby pro ženy (Každé jaro pampelišky, Všechny cesty vedou domů). Její poetika a tematika se příliš nezměnila ani tehdy, když se na začátku 60. let začala věnovat detektivnímu žánru; i zde autorka chtěla až didakticky explicitně předat mravní poselství, zdůraznit nutnost hledání dobra v lidech, význam odpuštění a naděje v odčinění vin a křivd vnitřním pokáním. Zájem o psychologii postav, ať již pachatelů, nebo vyšetřovatelů Veřejné bezpečnosti (z nich upoutala vyšetřovatelka Tereza), je tu součástí příběhů, v nichž se zločin zpravidla odvíjí od dávné viny z druhé světové války (Pomozte mi, Terezo!, Grandlová brož), od milostné vášně, případně od kombinace obou motivů (Déšť ustal k večeru, Láskám hrozí smrt). V knize Symbol zůstal mramorový je kriminalistická zápletka zosnována kolem politické křivdy ze začátku 50. let. Po 1990 vydala Sedlmayerová mj. psychologickodetektivní příběh Noc plná útěchy a román s tematikou stáří Tam zpívá slavík až po půlnoci.