Boris Rösner

Máme ho stále před sebou... to, jak se baví, jak nadává, jak soustředěně poslouchá, jak dokonale hraje divadlo a všechno, co ví, chce předat svým studentům herectví na DAMU. Boris byl (a pro mnohé tu ještě pořád JE) dokonalý komediant s duší dítěte, gesty velkého chlapa, laskavý i zpupný člověk, jehož život byl jako divadlo. Snadný, krkolomný, hravý i hraný, přímočarý, plný tajemství, vzletů a pádů, nadšení, radosti, smutku, překvapení, zklamání, očekávání, setkávání, rozchodů, premiér, pak derniér, dialogů, monologů, pláče, křiku, plný dokonale odehraných prázdných slov stejně jako těch, která nikdy nezapomenete… Byl běžec na dlouhou trať, ale pronásledovalo ho prokletí rodu, které se bohužel skutečně plnilo. Patřil k hercům, jež nepodceňují vzdělání, do čeho se pustil, to dotáhl do konce. Říkalo se o něm, že je renesanční umělec, a on na to dost jadrně a pregnantně odpovídal, jak ostatně po přečtení prvních stránek okamžitě zjistíte. Jeho pohled na svět hrál všemi dostupnými tóny a odstíny barev, nebyl v žádném případě vyčtený… A proto, když nahlédnete do knížky, kterou s ním autorka dávala dohromady (to je ten správný výraz!) několik let, aby to ve výsledku zůstalo bohužel pouze na ní, uvidíte, že ani tohle vaše setkání s Borisem nebude ztráta času...