Život po francouzsku

Vypravěč Života po francouzsku je obyčejný Francouz: Paul Blick vyrůstal jakoby ve stínu svého zemřelého bratra, po bouřlivácké éře 60. let se dobře oženil a usadil, začal pracovat jako novinář. Teď má na krku padesátku a jako kdekdo polyká prášky na uklidnění. Žije sám, žena ho zruinovala, děti se mu vzdálily. Přemýšlí o svém životě i o tom, kam směřovala a směřuje jeho země. Je tím posedlý a zároveň rozčarovaný, i z toho, jak je najednou mimo. I když díl viny nese sám - namísto k lidem se přimknul ke světu stromů, který zkoumal hledáčkem fotoaparátu raději než lidské bytosti, jimiž byl tak často znechucen. Je naštvaný na politiky a vývoj společnosti ve vlastní zemi, na její pokrytectví a konzumní styl života. A spolu s tímto úpadkem jeho bedra tíží i osobní armageddon, postupná ztráta blízkých. Tragikomické momenty každodenního života jsou prolnuty s klíčovými událostmi země - od éry de Gaulla přes Mitterranda až k prezidentu Chirakovi. Není-li tu ke konstatování nic moc veselého, pak je tu jako protipól autorův styl, lehkost, nadhled, ironie, smysl pro humor, které vystupují na povrch i v těžkých chvílích, kdy by diváci v kině možná uronili slzu. Zpovědí svého hrdiny či antihrdiny nás Jean-Paul Dubois zasahuje víc, než si připouštíme. Možná tím, že vše, co Paul Blick prožil, se vší banálností, se zdá být vzorkem jedné společenské etapy. Zjišťujeme, že čteme román o ztracené a zároveň uchráněné generaci, historií zapomenuté, o generaci sice jasnozřivé, ale bez plánů, která nezažila válku a jíž chybí jakákoliv víra. A zároveň se před námi odhaluje nemilosrdný portrét současné společnosti. To vše podáno s neodolatelnou elegancí mimořádně talentovaného spisovatele, obdivovatele Philipa Rotha a Johna Updika, který nemusí nic závidět autorům velkých ság. V jeho románu, znějícím v tóninách rozčarování i sarkasmu, se zrcadlí celé půlstoletí nejen Francie, ale celé Evropy.