Pantagruel

Pantagruel, „první arcidílo moderní komičnosti“ (F. X. Šalda) líčí svéráznou cestu hlavní postavy za poznáním. Stavba románu poskytovala autorovi spoustu příležitostí k satiře na všechny oblasti soudobého života a středověkého myšlení, jako byly scholastická teologie a logika, mnišství a katolická askeze, protestantské puritánství i doznívající rytířství, kromě toho je i parodií na soudobou literaturu a její žánry.

Jediný dostupný překlad stěžejního díla světové literatury je dnes kolektivní překlad tzv. Jihočeské Thelémy z roku 1931. Od té doby vyšel čtyřikrát (naposledy Odeon, 1989), aniž byl kdy důkladněji zrevidován. Jakkoli záslužný byl ve své době počin Jihočeské Thelémy, překlad starý 90 let dnes neobstojí. Překlad JT podléhá romantické představě Rabelaise, ustanovené v 19. století a dnes jednoznačně překonané: systematické zdůrazňování „lidovosti“ na úkor intelektuálnosti a literárního novátorství. K čemuž je nutno přičíst i některé francouzštinářské přehmaty , jistou míru autocenzury ve vulgarismech (najmě erotického charakteru); zastaralý je samozřejmě i kritický aparát, opírající se o francouzské vydání z roku 1922. Nový překlad Patrika Ouředníka se všem úskalím zdařile vyhýbá. Překladatel knihu též opatřil novým poznámkovým aparátem.

Nový překlad světoznámé klasiky po 92 letech.

Přeložil a předmluvou opatřil Patrik Ouředník, doslov napsal Jiří Pelán.