Poslední z králů

Další z historických románů M. C. Forda, stejně úchvatný jako Deset tisíc a plný heroických bitevních scén, je výmluvnou ukázkou autorova vypravěčského umu a historické erudice. Vypráví strhující příběh o dávném světě — příběh, v němž před očima plasticky vyvstává postava jednoho z největších válečníků v historii lidstva, muže, jenž se pokoušel uplatnit svůj nárok na plášť Alexandra Velikého a ve válečném tažení proti rostoucí moci Říma sjednotit národy starověké řecké říše. Největším nepřítelem republiky, jemuž kdy Římané museli čelit, nebyli Gótové ani Hunové, ba dokonce ani legendární Hannibal, ale divoký a nesmírně nadaný král, vládnoucí říši na březích vzdáleného Černého moře: Mithridatés VI. Eupator z Pontu. V jedenácti letech Mithridatés zdědil nevelké horské království obývané divokými kmeny, jemuž namísto něho vládla jeho zpustlá matka. On sám se k moci prodral ve svých jedenadvaceti a záhy prokázal, že je vojenský génius, takže znesvářené poddanské kmeny sjednotil pod svou vládu. Poněvadž v této oblasti světa měla dobyvatelské zájmy i říše římská, nevyhnutelně muselo dojít ke krvavému konfliktu. Po více než čtyřicet let Řím vysílal své největší generály, aby Mithridata zkrotili a získali alespoň zdánlivou moc nad jeho říší; římská vojska však od tohoto úskočného a nemilosrdného krále utrpěla řadu zničujících porážek. Pokaždé, když se Řím prohlásil za vítěze, Mithridatés svůj neúspěch nepovažoval za nic jiného než za strategický ústup, takže netrvalo dlouho a s divým pokřikem se vrátil do boje a přivedl armádu ještě silnější než dříve.