Ztracená dcera

Pro Caroline a Huntera Shipleyovi to měla být báječná oslava desetiletého výročí svatby. Týden si užívali v nádherném přímořském mexickém letovisku Rosarito s přáteli a svými dvěma malými dcerkami a těšili se na poslední slavnostní večer. Když se však vrátili do apartmá, jejich dvouletá dcera Samantha byla beze stopy pryč… Celých patnáct let, které uplynuly od únosu, Caroline víceméně jen přežívá. S Hunterem se rozvedli a Michelle, starší z obou dcer, je čím dál tím více nezvladatelná. K tomu jí rok co rok volají novináři, takže když se v den patnáctiletého výročí zmizení v telefonu ozve „Myslím, že se ve skutečnosti jmenuju Samantha, asi jsem vaše dcera,“ je Caroline zprvu přesvědčená, že je to jen další trik, kterým se z ní snaží někdo vymámit důvěrné informace… Ukázka z textu Myslím, že se ve skutečnosti jmenuju Samantha. Asi jsem vaše dcera. Ta slova udeřila Caroline do spánku jako kladivo. Cítila, jak se jí otřásl mozek, a do prostoru za očima jí vtéká teplá vazká tekutina, jejíž tlak vzrůstal, až se nedala zadržet a v podobě slz se jí řinula po tvářích. „S tímhle se nežertuje,“ zašeptala do telefonu a celé tělo se jí roztřáslo. „Tohle se nedělá.“ „Hrozně se omlouvám,“ pronesla dívka na druhém konci drátu. „Vím, jak vám to připadá.“ Caroline ještě víc sevřela sluchátko, jako by jí ten stisk mohl pomoct, aby se nesložila. „Nemáš ani tušení, jak mi to připadá.“ „Asi to zní pěkně šíleně.“ „Není to vůbec pěkné a je to mnohem horší než šílené,“ pronesla Caroline udivená zvukem vlastního hlasu a tím, že je schopná tvořit souvislé věty. „Je to zlé. A kruté.“ „Omlouvám se. To jsem neměla v úmyslu.“ „Co máš teda v úmyslu?“ „Nevím. Nevím do jistě…“