Ivan Slavík

Ivan Slavík - básník samoty, ticha a naděje.

Na Štědrý den 2002 zemřel básník, esejista a překladatel Ivan Slavík. Letos 23. ledna by se tento dlouho zakázaný autor, oblíbený středoškolský profesor a vzácný člověk dožil 83 let. Poslední léta trpěl Ivan Slavík vleklou nemocí i samotou, navštěvován doma v Hořovicích pouze několika přáteli.

Ivan Slavík patřil k okruhu básníků křesťanské spirituální orientace, narozených kolem roku 1920, a sám své vrstevníky později ve svých úvahách z devadesátých let nazval "rozptýlenou generací". Jejich prvním společným vystoupením bylo vydání Velikonočního almanachu, uspořádaného Z. Rotreklem roku 1947, a literární večer v Umělecké besedě, sestavený I. Slavíkem v témže roce. Jenom někteří z autorů, jako V. Vokolek, J. Ryba, Z. Rotrekl, J. Suchý, V. Ara, L. Dvořák, A. Bartušek a B. Pavlok, stačili knižně debutovat před únorovým pučem, poté byli bez výjimky umlčeni po celou dobu totalitní moci až na krátké období sklonku šedesátých let. Podobně jako o generaci starší Jan Zahradníček a jeho druhové, strávili i někteří z těchto básníků léta v komunistických kriminálech. Z ostatních literárních vrstevníků se I. Slavík později spřátelil zejména s básníkem-knězem F. D. Merthem a s Ivanem Divišem, se kterým se sblížil po jeho konverzi v šedesátých letech.

Do literárního dění vstoupil Ivan Slavík jako redaktor časopisu Vyšehrad a pozornost vzbudil již svou básnickou prvotinou Snímání (1947). Po zastavení křesťanských časopisů a přeložení z Prahy působil jako středoškolský učitel nejprve v Domažlicích a poté v Hořovicích. V dalších básnických sbírkách vydaných až v druhé půli šedesátých let (Deník Arnošta Jenče, Stín třtiny, Osten) se vyprofiloval jako jeden z nejvýraznějších talentů své generace. V desetiletích publikačního zákazu upnul své síly k překladu, což byla vedle editorské práce jediná cesta k literárnímu uplatnění. Slavíkova překladatelská erudice byla mimořádná - vedle oblíbené francouzštiny (Claudel, Péguy, Baudelaire) překládal z dalších čtyř světových jazyků - z němčiny, angličtiny, španělštiny a ruštiny. Pozoruhodným příspěvkem k české překladové literatuře jsou Slavíkovy překlady z mayského a aztéckého písemnictví opatřené zasvěcenými předmluvami a komentáři (Sláva a pád Tenočtitlanu, Popol Vúch). Teprve deset let po pádu totality vyšlo Slavíkovo Básnické dílo (1998-99), v němž se objevilo několik zcela neznámých sbírek veršů napsaných v letech básníkova umlčení.

Poprvé jsem navštívil Ivana Slavíka v jeho hořovickém domě v roce 1990, kdy jsem mu přijel nabídnout spolupráci s tehdy začínající revuí pro křesťanskou kulturu Souvislosti. Protože se starý pán velmi živě zajímal o všechno dění v nadějemi nabité době a protože jsme nalezli mnoho společných témat k rozhovoru, nezůstalo při této jediné návštěvě. O dva roky později jsme spolu zahájili práci na pořádání antologie české duchovní lyriky 20. století Krajiny milosti, která nás ještě více sblížila. Pojem duchovní lyrika chápal Ivan Slavík nadkonfesijně a velmi svobodně. Často opakoval, že při každém teoretickém vymezení nakonec vždy zůstává poezie dobrá a špatná. Druhým jeho přesvědčením bylo, že i v díle neuznaných a přehlížených básníků se najdou perly v hromadách hlušiny. Celoživotní Slavíkův zájem o nedoceněné autory různých dob vedl ke vzniku antologií Hledání modrého květu, Zpívající labutě i jeho posledního výboru s příznačným názvem Čeští prokletí básníci. Některé z neprávem zapomenutých autorů - H. Liliu, I. Geisslovou - vynesl Slavík na světlo vydáním samostatných výborů z jejich díla. Stejně uctil i básníka svému srdci zvláště blízkého - R. Weinera.

Od počátku mě udivoval Slavíkův intenzivní zájem o nejmladší básnickou generaci, ve kterém nebylo ani stopy po mentorství, natož nadřazenosti běžné u tolika literárních "veličin". V roce 1994 se Ivan Slavík zúčastnil v Emauzích večera mladých křesťanských básníků Pevnina ve tmách, kde jsem měl příležitost mu některé z nich osobně představit. Při mých návštěvách v Hořovicích se však rozhovor netočil pouze kolem psaní veršů a poezie. Slavík s odstupem hodnotil události v současném světě, jemuž vytýkal především pragmatismus, postrádající metafyzické zakotvení a respekt k tradičním morálním hodnotám. Cítil duchovní prázdnotu a smutek sekulárního humanismu, který uvádí masy v pouhé přežívání v materiálním blahobytu. Podporoval úsilí o obnovu náboženského života v zemi, ale dokázal se vyslovit i k negativním jevům uvnitř církve. Žádné naléhavé úkoly a společenské závazky církve nemají - podle jeho přesvědčení - nikdy zastínit její autentické poslání - přinášení Kristovy oběti.

Jako katolický básník tíhl přirozeně k baroku, s jeho smyslem pro protiklad nicoty a bytí, lásky a smrti, zavržení a spásy a se smyslem pro ostatní strmé otázky lidské existence. Není divu, že Slavíkovým oblíbeným prozaikem (vedle J. Čepa) byl český autor barokem nejhlouběji zasažený - Jaroslav Durych. Na stěnách jeho pracovny visely originály současných výtvarníků, s nimiž jej poutalo osobní přátelství - Jaroslava Šerých a Ladislava Nováka. Předmětem trvalého Slavíkova zájmu byla i historie, zvláště polemická období národních dějin (husitství, baroko, osvícenství). Čtení o sv. Janu Nepomuckém je jeho neprávem přehlédnutá faktografická studie o životě a mučednictví světce v kontextu neklidné doby Václava IV. Pozoruhodná je Slavíkova konfrontace osobností dvou současníků, Jana Nepomuckého a Jana Husa, přesvědčivě doložená citacemi z historických pramenů. Svým střízlivým názorem zde vystupuje v opozici k těm církevním historikům, kteří v překotné snaze o sblížení s liberální historiografií vytvářeli spíše katolickou adaptaci husovského mýtu než historicky věrný obraz.

Po celý život vykazován na okraj a vystavován zkouškám se Ivan Slavík nikdy nevzdal své víry, a to nejen v skrytu srdce. V atmosféře komunistického maloměsta manželé Slavíkovi, oba pedagogové, vydrželi každou neděli v doprovodu tří dětí docházet do kostela na mši. "Nejsem hrdina…", říkával často Ivan Slavík, ale i takové svědectví neznamená málo. Přirozenou a hluboce prožitou součástí jeho vnitřního života byla úcta k svatým, která našla i své umělecké vyjádření ve sbírce Lux Sanctorum. Úcta vzdávaná světcům s mučednickou svatozáří je zde přiznána stejnou měrou i světcům všedního života, ku příkladu svaté Zdislavě a celým zástupům jí podobných nepojmenovaných svatých: "Chodí mlčky / pracují kdekoli / na místě které si nezvolili /…/ Nemají ctižádost aby si jich kdokoli všiml / leda anděl při modlitbě / na kterou jim vždycky zbude něco času / Uprostřed strašlivého nepořádku / udržují pořádek vnitřního mlčení / jsou to služebníci Naděje kteří vědí / že vcházíme do věčnosti / i kdyby se přítomný čas ještě víc podobal smrti". Svou věrnost jediné Naději dosvědčil básník Ivan Slavík celým životem a celým dílem.

Autor biografie: Jiří Hauber

http://www.rodinaonline.cz/archiv/2003/07/slavik.htm