Rafal Wojaczek

Autor / 1 titul

Rafał Wojaczek – osobnost mnoha tváří – postava charismatická stejně jako James Dean – na druhou stranu řadový mladý prokletý básník z malého městečka v komunistickém Polsku. Úplně obyčejný, citlivý kluk, který si zamiloval jachting a fotografii. Za několik let se z něj stal pacient psychiatrické léčebny, o kterém se říkalo, že byl v jisté době téměř geniální. Měl fenomenální paměť a zpaměti recitoval celé strany filozofických knih, přičemž slízával vodku rozlitou po podlaze. Vydal dvě básnické sbírky, načež spáchal sebevraždu. Bylo mu pětadvacet let.

Fascinující na Wojaczkově osobnosti je to, že snad nikdo neodděluje jeho poezii od skutečného života. Rafał Wojaczek je autentickou autorskou variací na Rafała Wojaczka stejně jako jeho poezie. Ostatně jde o variaci velice sugestivní, prodchnutou Villonovými darebáckými baladami, šibenicemi či kruciátami, špatnou krví a prokletým obdobím Rimbauda stejně jako duchem Polska, trpělivého jako estébák a posvátného jako bába bufetářka.

První ohlasy na jeho sebevraždu (Wojaczek byl enfant terrible dokonce i v úzkém kruhu tehdejších polských prokletých básníků) zdůrazňují kromě hlubokého smutku ze ztráty, která postihla polskou kulturu, i jistou pravděpodobnost tohoto činu, jež vyplývá z logiky Wojaczkovy poezie. A ani v nejmenším nepřipouštějí to, že básník je někým jiným než lyrický podmět. Celá legenda o Wojaczkowi, celá její síla je tedy založena na tom, že dobrou poezii básník opředl také osobní životní aurou.

Silnou legendu, se kterou se Wojaczek ke konci svého života ztotožňoval, tvoří nejen postava darebáka, pijana, příživníka, dekadenta a turpisty, který byl stejně jako ostatní literární bohémové rozčarovaný z reality. Její odraz však můžeme nalézt i v samotných verších, konkrétně potom v polské tradici utrpení romantických básníků, ve víře v ojedinělou sílu poezie jako takové, ve víře ve verše, které jsou schopny měnit lidskou duši. V poezii protknutou Bohem či Talentem, s nimiž se básník potýká, proti nimž protestuje, čímž vyzdvihuje svoji osobu, jíž je předurčeno spasit celý národ. Rytmus jeho básní se často podobá rouhavé, vulgární a darebácké litanii, přesto však jsou svaté, stejně jako jimi zůstávají i heretik či padlý anděl. Svou smrtí Wojaczek zároveň podporuje stesk po ztraceném květu polské mládeže, kterým je prodchnuta polská domácí kritika. Za povšimnutí stojí také paralela s Krzysztofem Kamilem Baczyńským (s oním „ztraceným květem”) – mladým básníkem a kandidátem na dalšího národního věštce, kterého zabili Němci během Varšavského povstání, k němuž se Baczyński připojil zcela dobrovolně. Wojaczek patří již k další generaci – jde o mladého a nadaného muže, také básníka, a přesto dochází v tomto srovnání k precedensu, neboť se zabíjí sám a zcela dobrovolně. Přestože mu nic, zdánlivě nic nebrání v tvorbě a v mickiewiczowském boji o duchovní nadvládu, v cestě následovat národní romantickou tradici...

Slezsko, kde se Wojaczek ke konci II. světové války, čili na počátku období komunistického Polska narodil, je velice specifickou částí Polska – jde o oblast hornickou, dělnickou, sudetskou, kam byli po válce přesídlováni repatrianti z východu. Lidé z oblasti tzv. kresů, lidé „odjinud”, jimž dlážděné ulice náhle suplovaly rodnou vlast. Z oblasti, v níž komunistická propaganda se zvláštní péčí kladla důraz na vzorného pracovníka Polska, čili na horníka!

Na střední školu začal Wojaczek chodit v rodném Mikołowě, v malém židovském městečku, po rozvodu rodičů a problémech s učiteli se však přestěhoval do Katowic a následně do Kędzierzyna. Začal studovat krakovskou polonistiku, po jednom semestru však studií zanechal a vydal se do Vratislavi, kde si přivydělával občasnou proletářskou prací (např. jako dispečer MPO – Městských pořádkových služeb), finančně mu pomáhal otec a občas i starší bratr. Následně se na vlastní žádost dostal do psychiatrické léčebny na vyšetření, kde také poznal svou nastávající ženu, zdravotní sestru Hannu, která mu ještě před rozvodem porodila dceru. Několikrát se pokusil o sebevraždu, střídal podnájmy, psal, pil a rád se účastnil rvaček. Tohoto životního scénáře, který napsal sám Wojaczkův život a jenž doplňuje prózu Sanatorium a deníky z psychiatrické léčebny, využil ve stejnojmenném filmu i režisér Lech Majewski.

Hrdinou Sanatoria je mladý básník, který si přečte v černé kronice místních novin o jistém Rafałovi Wojaczkovi. Celá próza je psaná v ich-formě čili zdánlivě autobiograficky. Chvílemi se čtenáři zdá, že hrdinou je sám Wojaczek, chvílemi vyjde najevo, že jde o Janusze Stycznia, také básníka, a reálnou postavu (Styczeń byl Wojaczkovým přítelem), který se prezentuje jako schizofrenik a veřejný buřič... Sanatorium nemá stanovenou strukturu, jde o prózu nedokončenou, poetickou, experimentální. Básník mapuje svůj svět, pokoj, který si pronajímá u pořádkumilovné ženy, pokoj, v němž se probouzí a třídí své verše, ony stohy papírů, které se válejí po zemi. Potkává se s otcem, který mu dává peníze na nájem, vydává se za zdravotní sestrou do psychiatrické léčebny, u níž se léčil a se kterou nyní čeká dítě. V dlouhých fragmentech se objevuje také její monolog, její úhel pohledu. On potom vzpomíná na svatbu a návštěvu v domu u staršího bratra, na to, jak házel z úkrytu do jeho oken kameny, popisuje literární večírek jiného básníka, na kterém veřejně zvracel, vzpomíná na to, jak poté, co ho vyhodili z lokálu za nepatřičné chování, věšel vrátného za kšandy v šatně... Ostatně tato příhoda je autenticky popsána v jednom ze záběrů ve filmu Lecha Majewského.

Fabule filmu zobrazuje poslední tři dny z jeho života, a přestože se jeho žena společně s poslední snoubenkou slévají v jednu a touž postavu, a jednotlivé skandály se neudály přesně v tomto pořadí, nese film autobiografické rysy. Majewski vychází z podobné mystifikace, z podobného napětí, které plyne z prolínaní reality a fikce, k němuž ostatně docházelo i ve Wojaczkově osobním životě a v poezii. Ve filmu hrají lidé jemu blízcí – mladší bratr si zahrál lékaře na psychiatrii, snoubenka Tereza, které psal básně na zádech, ztvárňuje bezdomovkyni, Janusz Styczeń, básník a poslední Wojaczkův přítel, hraje sám sebe, a to takového, jakým je nyní, čili zhruba po třiceti letech. Scénář společně s Majewským psal Maciel Mielecki, třicetiletý básník z Mikołowa, který docházel k Wojaczkově matce na doučování z angličtiny. Hlavního hrdinu hraje další slezský básník, Krzysztof Siwczyk. Pozadí filmu utváří atomosféra beznaděje, osamocení a absurdity, která charakterizuje období tzv. „malé stabilizace”, čili 60. léta v komunistickém Polsku.

Film dokumentuje Wojaczkovu legendu, ale nevytváří ji. Wojaczkovy verše jsou součástí středoškolských učebnic literatury, málokdy se však o nich v hodinách hovoří. Větší zásluhu na tom, že dodnes na jeho hrob ve Vratislavi jezdí mladí lidé, aby zde na jeho počest popili víno, mají jeho básně, které byly v roce 1986 publikovány v antologii Literární kaskadéři (Kaskaderzy literatury) společně s básněmi Andrzeje Bursy, Edwarda Stachury, Marka Hłaska, Ryszarda Milczewskiego-Bruna i Haliny Poświatowskiej. Opomineme-li Wojaczkovu biografii, verše, v nichž se mísí vulgarita společně s agresí a upřímností, tedy přežívají samy o sobě. Jde o jazyk porušovaných tabu s důrazem na emoce a emocionálnost. Špína, krutost, sexualita a stydlivá lidská fyziologie se protínají s vyrytými stopami po žilách a světle. Člověk se v nich jako hladové a nenasytné zvíře pohybuje po uhlazených okrajích společnosti. Trpí a chová se jako primitiv, který je však díky tomu prvotní a silný, romantická gesta nutnosti boje, věčného neklidu a smrti visí na háku každodenní banality... Rytmus a metaforičnost Wojaczkovy poezie jsou více než charakteristické, parafráze jeho veršů můžeme najít například u Doroty Masłowské, u níž se z Wojaczkova Polska, čili z „matky klobásy naší jedlé”, které visí na háku v masně, v její další knize stává „matka naše (Gazeta) Wyborcza”.