Ludvík Souček

Ludvík Souček se narodil v roce 1926. V roce 1951 vystudoval Lékařskou fakultu Karlovy univerzity v Praze. Nastoupil na místo asistenta na zubní klinice, v roce 1954 vstoupil do armády, dva roky byl lékařem v Koreji, v letech 1955-1964 působil jako zubní lékař v Ústřední vojenské nemocnici, v letech 1964-68 pracoval na Ministerstvu národní obrany, v roce 1968 pracoval krátce na ÚV KSČ a v letech 1969-1971 v armádní redakci Československé televize. Nakonec zakotvil v nakladatelství Albatros, odkud v roce 1976 odešel do invalidního důchodu.

Neobyčejně plodný spisovatel, autor desítek populárních, vědecko-populárních a vědecko-fantastických knih. Jedním z jeho velkých koníčků byla fotografie, o níž napsal několik knih (mj. Speciální fotografické techniky, 1960; Jak se světlo naučilo kreslit, 1963), z dalších knih uveďme Kam nedosáhne hlas (1964), Co oko nevidí (1965), Velké otazníky (1967) či Blázniví vynálezci (1974).

Největší zálibou a téměř posedlostí Ludvíka Součka byla "dänikenovská" témata - záhady v minulosti naší planety, návštěvy mimozemšťanů na Zemi, utajené vědomosti starých kultur a podobně. Na toto téma napsal dva oblíbené bestsellery Tušení stínu (1974) a Tušení souvislostí (1978). Rukopis třetího dílu Tušení světla se ztratil a jeho fragment vyšel ve stejnojmenné knize vydané v roce 1992 nakladatelstvím AF 167, v níž je i úvodní studie Františka Novotného pojednávající nejen o okolnostech zmizení rukopisu, ale i o podivínské osobnosti autora.

Souček také přeložil do češtiny kanonické dílo Ericha von Dánikena Vzpomínky na budoucnost. Z doslovu k románu Případ baskervillského psa je vidět, že jeho beletristická tvorba nevznikala ani tak k pobavení čtenářů, ale spíše jako reálné hypotézy převedené do prózy: "Sci-fi se dělá všelijak, ale já jsem proti fantazírování, to je snadné a nezajímavé. Jsem pro non fiction i v tomto žánru. Jeho dobři autoři ve mně pořád znovu budí úžas svou jasnozřivostí. Ovládají umění odvodit logické a seriózní argumenty z přísných faktů."

K jeho pozoruhodné čtenářské oblibě přispěl zejména fakt, že Souček dokázal psát velice napínavě, čtivě a vtipně, a to v době, kdy se ostatní SF autoři zaměřovali často na vážné, společensky zaměřené romány pro dospělé.

V roce 1964 vyšel první díl trilogie, kterým Ludvik Souček vstoupil na pole SF. Cesta slepých ptáků (SNDK 1964) popisuje nález podivných mimozemských artefaktů na Islandu. Hlavní hrdinové - doktor Kameník, jeho přítelkyně a později manželka Alena a dva Islanďané, lékař Bjelke a horský průvodce Thorgunn - se pokoušejí odhalit všechna tajemství spojená s těmito podivnými nálezy a noří se do hlubin islandských jeskyní stejně jako hrdinové Verneova románu Cesta do středu Země. V druhém svazku Runa Rider (SNDK 1967) se ukáže, že tito návštěvníci z hvězd s sebou odvezli část kmene Vikingů, kteří v době jejich návštěvy dopluli ke břehům amerického kontinentu. V poslední části trilogie Sluneční jezero (SNDK 1968) startuje mezinárodní výprava k Marsu... Trilogie je psána polyfonním deníkovým stylem, který spolu s "dokumentárními" fotografiemi přispívá k neobyčejné sugestivitě a věrohodnosti popisovaného dobrodružství. První díl byl odměněn Cenou Marie Majerové za dětskou knihu roku 1964.

Dalším SF románem je příběh Krotitelé ďáblů (SNDK 1965), pojednávající o pátrání po tajemném pouštním červu v mongolské poušti a střetu s šíleným vědcem, který se zde ukrývá.

Na pomezí fantastiky stojí soubor dvou detektivních novel Případ ztraceného suchoplavce (SNDK 1968). V roce 1969 vychází první Součkova povídková sbírka Bratři Černé planety (Albatros). Obsahuje čtyři delší příběhy: Desetioký pojednává o himalájském klášteru, ve kterém kněží přetvářejí lidi do podoby pověstných sněžných mužů, Bubáci v Deception Bay líčí tragikomické setkáni s mimozemšťany během výcviku kosmonautů, příběh Modrý oříšek se točí kolem malých "oříšků" - vysílaček jiné civilizace, a povídka Kraken popisuje zničení lodi Rip Van Vinkle obrovskou krakaticí, zvětšenou účinkem experimentu s feromony.

Případ Jantarové komnaty (Albatros 1970) volně navazuje na Případ ztraceného suchoplavce. Autor zde spekuluje o tajném úkrytu nacistů v Grónsku a také o podstatě létajících talířů -jsou to stroje času vysílané našimi potomky. (Toto téma se v Součkově díle vyskytne ještě několikrát.)

Operace „kili“ (Obzor 1970) je sbírka tří novel Kursk 7/6/43/1207, Návrat domů a Kili. První z nich, humorně líčící přistání stroje času z budoucnosti uprostřed tankové bitvy u Kurska za druhé světové války, popudila tehdejší cenzuru svým svérázným líčením heroické historické události natolik, že kniha byla dodatečně stažena z prodejen a jen část nákladu se dostala mezi čtenáře.

Na Případ Jantarové komnaty navazuje Případ baskervillského psa (Albatros 1972), v němž lékař Karel osvětluje okolnosti, jež vedly A. C. Doyla k napsání jeho nejslavnějšího díla Pes baskervillský. Ukáže se, že vůbec nešlo o psa, ale o...

Téhož roku vychází ještě soubor dvou novel Pevnost bílých mravenců (Profil 1972). Obsahuje novelu Ďáblův prsten o francouzském vojáku Komuny uneseném mimozemšťany (jejím základem se stala Součkova divadelní hra Záhada SM, Dilia 1970) a titulní prózu, která je dobrodružným příběhem z africké džungle, v níž po návštěvě mimozemšťanů zůstali záhadní "bili mravenci" - umělé napodobeniny termitů, určené k vysílání zpráv na domovskou planetu návštěvníků. Kolonie bílých mravenců se pokusil zneužít šílený nacistický vědec, ukrývající se před spravedlností. Pevnost bílých mravenců vyšla ve druhém vydání (Albatros 1976) bez Ďáblova prstenu.

Poslední SF knihou vydanou za autorova života byla sbírka dvanácti povídek Zájem Galaxie (Mladá fronta 1973). Na rozdíl od Bratrů Černé planety, autorovy nejlepší sbírky, obsahuje Zájem Galaxie vesměs krátké hříčky se stereotypními pointami. Knihu uzavírá "malé tušení stínu" - doslov o různých záhadách, které musí věda vyřešit. Tento text již předznamenává, že pro následujících několik let se Souček vzdá psaní beletrie a bude se věnovat svým "Tušením", o nichž jsme se zmínili výše.

Po předčasné smrti Ludvíka Součka zůstalo v pozůstalosti několik prací, které knižně vyšly v následujících letech. První z nich byl román Blázni z Hepteridy (časop. Letectví a kosmonautika, 1972, č. 1-22; Albatros 1980), jiskrná space opera, jejíž hrdiny jsou pracovníci filmové společnosti ze vzdálené budoucnosti. Na planetě Hepterida probíhá natáčení "polyvizního" filmu. Herce doprovází redaktor Mark, ve skutečnosti agent tajné služby mající za úkol pátrat po záhadném zmizení kosmické lodi nedaleko Hepteridy. Záhadné věci se dějí znovu - štáb pracující na planetě je přinucen k nedobrovolnému trosečnictví a Mark s filmovou hvězdou Károu potkávají tajemného starce, zástupce skupiny pozemšťanů, kteří před stovkami let tajně přesídlili na Hepteridu z Tibetu. Ukáže se, že obyvatelé Hepteridy jsou v kontaktu se Zemí již delší dobu a mezi pozemšťany, kteří se na této planetě ocitli, byli i H. G. Wells a J. Hilton, kteří vylíčili místní život ve svých utopiích.

Posledním knižně vydaným románem Ludvíka Součka jsou Bohové Atlantidy (časop. Svět v obrazech, 1970, č. 22-36; Ml. fronta 1983), v němž dvojice hlavních hrdinů, český lékař a anglický fyzik, navštíví s pomocí stroje času bájnou Atlantidu a stanou se nakrátko jejím božstvem. Román postrádá fabulační lehkost a jistotu autorových nejlepších prací. Kniha je doplněna torzem nedokončeného románu Mnémosyné Inc.

Dalším torzem, které bylo v autorově pozůstalosti objeveno, je Železo přichází z hvězd. Vyšlo ve stejnojmenné antologii české SF (1983).

Reprezentativním průřezem Součkovy povídkové tvorby je sbírka Hippokratův slib (Čs. spisovatel 1985), do níž byly zařazeny některé povídky z předchozích sbírek, jakož i povídky do té doby publikované pouze časopisecky. Ve sbírce Velký rekonstruktér (Art-Servis 1991) vyšel román Pevnost bílých mravenců a několik již publikovaných i dosud nepublikovaných povídek. Sbírka Ďáblův prsten (I. Železný 1992 [1993]) obsahuje titulní novelu a polovinu sbírky Operace „kili“. Druhá polovina sbírky a článek o tajemstvích kolem osoby Adolfa Hitlera tvoří obsah knihy Případ Hitlerových zubů, ponorek, letadel, charakteru a sehevražd (I. Železný 1992 [1993]).

Ludvík Souček přispěl i k formování základů českého SF fandomu článkem Přímluva za budoucnost (LM, 1978, č. 6), v němž se přimlouvá za založení českých SF klubů. O stálé oblibě jeho románů svědčí i skutečnost, že v anketě časopisu Ikarie se v letech 1990 i 1994 umístil dvakrát jako druhý nejoblíbenější český SF autor a v roce 1990 stála trilogie Cesty slepých ptáků na prvním místě jako nejlepší česká SF.

Ivan Adamovič