Jiří Rulf

* 22. 3. 1947, Praha

† 12. 4. 2007, Praha

Básník, prozaik, literární kritik a novinář

Jeho pratetou byla Helena Rudlová (1897–1965), autorka dramat a knih pro děti. Vyrostl v úřednické rodině. První manželka Milena Švehlová (1947–2002) byla lingvistka, druhá manželka Kateřina Rulfová (* 1946, sňatek 1996) novinářka.

Jiří Rulf vyrůstal v Praze na Smíchově, kde také 1965 absolvoval SVVŠ. V letech 1965–1970 studoval na FF UK češtinu a dějepis (diplomová práce Charakter světa v básnickém díle Jiřího Wolkra). Poté krátce působil v PNP a po jednoroční vojenské službě (1970–1971 v Praze) byl načas zaměstnán v Okresním archivu Nymburk, pobočka Lysá nad Labem. V říjnu 1971 nastoupil do ČTK – Pragopress, od roku 1977 pracoval v Tiskové agentuře Orbis (oddělení kultury, článková redakce), 1985–1989 v kulturní rubrice Zemědělských novin. V lednu 1990 nastoupil do Lidových novin jako vedoucí kulturní rubriky. Od konce 1991 redigoval původní poezii v nakladatelství Mladá fronta, od února 1994 byl redaktorem kulturní rubriky týdeníku Reflex, v posledních letech života s tímto časopisem spolupracoval externě.

Za středoškolských studií Rulf přispíval do školního časopisu Lampa. V roce 1968 debutoval v Sešitech pro mladou literaturu, poté publikoval v Hostu do domu. V 70. letech psal články a glosy z českého literárního světa, které vycházely v zahraničních mutacích časopisů Pragopressu a později Orbisu (Czechoslovak Life, La vie Tchécoslovaquie, Socialističeska Čechoslovačka aj.) a byly přetiskovány v zahraničních periodikách. Od 80. let uveřejňoval básně, glosy, fejetony a kritiky ve Světové literatuře, Zemědělských novinách, Svobodném slovu a Lidové demokracii, od roku 1990 též v Lidových novinách, Tvaru, Literárních novinách, Týdeníku Televize, Iniciálách, Lettre internationale, Zápisníku, Hořických občasných novinách a Reflexu.

Básnické juvenilie shrnul Rulf do rukopisných sbírek Stařec z hrušně (1977) a Pták Hrom (1978). Příležitostně užíval pseudonymu Stanislav Lípa a šifer jir, jrf. Jako filmový herec účinkoval ve snímku Vyžilý Boudník (1990, režie Václav Křístek).

Od roku 1980 probíhá v Doubravě u Hořic neformální podzimní setkání literátů, historiků aj. pod názvem Rulfova Doubrava.

Po rukopisných sbírkách z konce 70. let vydal Rulf vlastním nákladem básnický cyklus Polední příběh a skladbu Dopis Vencovi, texty, v nichž básníkova bohatá imaginace nabývala podoby nadčasové symboliky a emfaticky tvořených metafor, reflektujících kosmickým pojetím současné civilizace a lidské situace obecné otázky krize kultury a ohrožení existence lidstva v 20. století.

Rulfovým oficiálním knižním debutem se stala až sbírka Prospekt na rozhlednu, po níž následoval Dech vítězů a Rádio Netopýr (shrnující texty z 1983–1987). V Rulfových zralých knihách se do popředí dostává básnický subjekt, který do svého hypercitlivého nitra manifestačně vstřebává záchvěvy soukromého a společenského časového dění. Vypovídá o nich prostřednictvím svérázného lyrického zápisníku, v sérii subjektivně laděných básnických záznamů a reflexí každodenního bytí, které zejména ve sbírce Nebezpečné dny přerůstají v symboly údělu tvůrčího individua. Temné existenciální reflexe rozvíjí ve sbírce Maloměstské elegie, kde filozofující výpovědi spojuje s konkrétním básnickým viděním a privátními vzpomínkami. U výrazně prozaizovaného volného verše opírajícího se o přirozenou mluvní intonaci setrvává i ve sbírce Přebytečný rok. V ní se výrazněji uplatňuje užití literárních aluzí a citací a také prvků grotesknosti, sebeironie a humoru, které vyvažují temnou, apokalyptickou atmosféru sbírky. S ironií a sarkasmem karikuje soudobou populární kulturu ve sbírce Navštěvovat želvu. Rulf zde představuje pesimistickou vizi světa, v němž se vytrácí mezilidská blízkost a děsivou moc nad ním získávají masmédia.

Rulfovým pozdním prozaickým debutem se stal román Let chroustů, v němž dominuje vzpomínková, silně autobiografická linie, kterou Rulf rozvíjí na pozadí významných dějinných událostí dvacátého století. Čas románu je rozprostřen přes celé dvacáté století, přičemž časová posloupnost vyprávění je přerušována reminiscencemi a anticipacemi, takže se příběhy postav skládají z drobných fragmentů a epizod. Podle podobného schématu je vybudována i novela Jmenuji se Offenbach, v níž se "malé" dějiny milostného vztahu stárnoucího spisovatele a mladé ženy odvíjí paralelně s příběhem dějin takzvaně velkých. Významnou vrstvu obou próz tvoří úvahové pasáže, v nichž vypravěč ostře kritizuje soudobý stav české společnosti a kultury.

Pro pražskou Státní operu Rulf přebásňoval operní libreta. Pro časopis Reflex psané rozhovory s literárními a kulturními osobnostmi (mj. Emilem Julišem, Karlem Šiktancem, Karlem Peckou, Jaroslavem Vejvodou a Vladimírem Macurou) shrnul do knihy Jací jsme. Esejistické portréty českých spisovatelů dvacátého století, které původně psal pro rubriku Causa téhož časopisu, souborně vydal pod titulem Literáti. Ze svých fejetonů sestavil sbírku Stvořitel času a jiné neuvěřitelné příhody.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie:

Polední příběh (B, vlastním nákladem, 1983);

Dopis Vencovi (BB, vlastním nákladem, 1985);

Prospekt na rozhlednu (BB 1988);

Dech vítězů (BB 1992);

Rádio Netopýr (BB 1992);

Nebezpečné dny (BB 1996);

Jací jsme (rozhovory, 1997);

Maloměstské elegie (BB 1999);

Literáti: Příběhy z dvacátého století (EE 2002); Let chroustů (R 2003);

Přebytečný rok (BB 2003);

Jmenuji se Offenbach aneb Sněžení (P 2006);

Navštěvovat želvu (BB 2007);

Stvořitel času a jiné neuvěřitelné příhody (soubor fejetonů, 2007);

Večerní škola (EE 2007).

Výbor:

Srdce metronomu (2005, obsahuje též básně dosud knižně netištěné).

Překlady:

A. Thomas: Mignon (operní libreto M. Carré – J. Barbier, 1992);

J. Offenbach: Hoffmannovy povídky (operní libreto M. Carré – J. Barbier, 1992).

Příspěvky ve sbornících:

Zelené peří (1988);

Europese Lente (Leuwen 1991);

O české a švédské literatuře (1996).