Jan Čarek

Narodil se v rodině chalupníka, mládí prožil v rodišti; na gymnázium v Písku odtud docházel od roku 1910. Ještě jako jeho student byl 1917 odveden na vojnu do Uher, koncem 1918 se vrátil a téhož roku odmaturoval. Stal se železničním úředníkem; po několikaměsíční službě v Praze působil v Peruci u Loun a v Teplicích. 1921 vykonával půlroční vojenskou službu v Písku a poté pracoval v železničních dílnách v Lounech. Od roku 1929 pracoval v Praze tři roky na ředitelství drah a následně byl do 1946 zaměstnán na ministerstvu železnic. V témže roce odešel do penze.

Od roku 1946 se živil se jako spisovatel z povolání. Od 20. let 20. století publikoval v periodikách: Brázda, České slovo, Den, Host, Lidové noviny, Literární noviny, Národní osvobození, Pramen, Rozpravy Aventina, Rudé právo, Sever a východ, od 30. let v časopisech Lumír (zde překlady moderní slovinské poezie), Magazín DP, Mladý hlasatel, Panorama; po roce 1945, kdy se věnoval zvláště tvorbě pro děti, byl mimo jiné čelným přispěvatelem časopisu Mateřídouška. Redigoval knižnici Studnice (1938–40). Z Čarkových veršů pro děti dramatická pásma sestavili a vydali Jarmila Liebscherová (Mašinky, mašinky, 1967) a Vladimír Suchl (Motýlí čas, 1978)

Už v prvních básních z fronty se Čarek obracel k vesnickému domovu jako zdroji životní jistoty. Veškerá jeho poezie je monotematická, je cele věnována rodnému kraji, chudobnému životu vesničanů, jejich pracovní spjatosti s přírodou, pokrevním svazkům, a z nich především vztahu k matce, jenž splývá se vztahem k matce-zemi. Sociální zaměření sbírky Chudá rodina z Heřmaně má ráz patetického vzdoru, ale jak zde, tak v pozdějších knihách dominují básně, které prozaizujícím volným veršem vytvářejí konkrétní obraz každodenních úkonů a jejich elementárních životních souvislostí. Takto zaměřené předmětné vidění vedlo Čarka k náznakům epiky, často baladicky laděné. Počínaje sbírkou Smutný život sílilo v básníkovi vědomí, že se vyřadil z rodu, a jeho představa domova se proměnila v tesknou vzpomínku vykořeněnce. V první polovině 30. let se Čarek stal jedním z předních představitelů ruralismu. Své pojetí literatury, zdůrazňující proti moderním uměleckým proudům přimknutí k tradičním hodnotám venkova, vyložil teoreticky (O životě a literatuře) a nepřímo i v esejistických prózách vzpomínkového charakteru (Dopis na věčnost). – Po únoru 1948 byl nucen omezit se na verše pro děti a v této oblasti vyrostl v ceněného tvůrce, navazujícího svou poetikou na tzv. sládkovsko - hrubínovský proud poezie. Jeho básně pro mladší děti motivicky těží především z přírody a jejich síla spočívá v předmětné konkrétnosti, jež je založena na věcné znalosti rostlin, stromů a zvířat (Zvířátka - naši přátelé, Máš rád stromy?, Dobrý den, zvířátka, Motýli aj.). Druhý námětový okruh Čarkovy poezie pro děti se však rovněž soustředí na jednoduché, konkrétní přiblížení nástrojů i strojů a způsobů jejich využití (Co si povídaly stroje, Od jehly k mašinkám, O veselé mašince).