Dědictví

Máme pre vás úryvok z knihy na prečítanie. Čo poviete, páči sa vám táto kniha?

Agnes

12

Na Vánoce v roce tisíc devět set čtyřicet jedna mrzlo, až praštělo. Sněhu napadlo po kolena a lidi si mezi sebou říkali, že aspoň něčeho je dost. Válečný režim nedopřál, jak Hitler ještě před pár lety sliboval, nadbytek a hojnost. Místo blahobytu přišla válka. Muži z Darkovic odcházeli na frontu. Od léta bojovali v Rusku a teď, před Vánocemi, jsou prý až před Moskvou. Brzy padne i ona a pak už bude celá Evropa pracovat pro říši a možná i Agnes a její děti poznají, co je to blahobyt. Zatím museli šetřit vším, čím se dalo. Naloženého zelí a brambor bylo naštěstí ve sklepě dost, smrt hladem jim nehrozila. I když, kdo ví. Agnes se naučila skepsi, protože ta se většinou ukázala jako správný odhad. Většina z těch, kteří ještě před rokem horovali pro Hitlera, už klopili zrak i hlavu. Od léta přicházely první obálky s tím nejhorším oznámením: mrtev.

Agnes se modlila za Karla, aby se mu střely vyhýbaly, aby přežil. Poslední dopis, proškrtaný cenzurou, dostala před dvěma měsíci. Netušila, kde Karel je a co s ním je, ani jestli ještě žije.

Od podzimu se změnilo hodně. Tchyně zemřela. V září ulehla a, tak jako před několika lety, potřebovala posloužit. Agnes očekávala, že si ji vezme k sobě Johan, když teď byl Karel na frontě. Greta s Johanem žili sami ve velkém domě, uklízela jim posluhovačka, vařila kuchařka a ještě měla Greta děvče k ruce. Johan však nechal matku v péči Agnes, ani se nestaral o léky či o doktora. Agnes se o tchyni starala, ale ta den za dnem scházela. Hubla a ubývalo jí sil. Často měla halucinace, vykřikovala nesmyslná slova a smála se. Agnes připadalo, že je nešťastná. Jeden syn ve válce, druhý ji ani navštívit nepřijde a v posledních chvílích jí slouží snacha, kterou nenávidí. Agnes si denně uvědomovala, jak smutný je konec života. Koncem října tchyně vydechla naposled.

Agnes napsala Karlovi dopis na frontu a doufala, že ho pustí domů. Pohřeb zařídila sama, protože Johan jí sdělil, že na podobné věci on jako zástupce říše v obci nemá čas.

Agnes se už Johana nebála. Nenáviděla ho. A její nenávist vůči němu stále rostla. I na pohřbu vlastní matky se choval povýšeně. Johan a Greta nevypadali jako truchlící pozůstalí, ale jako honorace, která milostivě sestoupila mezi sprostý lid. Jakkoliv Agnes svou tchyni neměla ráda, při pohledu na rakev stojící v kostele se jí svíralo srdce. Černá truhla stála před oltářem a kolem nebyl nikdo, kdo by zaplakal lítostí nad odchodem jedné bytosti. Karel byl daleko a určitě ještě ani netušil, že mu pochovávají matku, tchán, který se trochu pomátl, jen cosi blábolil a Johan stál jako říšská dokonalost s červenou páskou s hákovým křížem na rukávu místo pásky smuteční a neuronil ani slzu. Agnes se v duchu zoufale modlila za spásu duše ženy v rakvi, ale sama plakat a truchlit nad jejím odchodem nedokázala.

Byl to podivný pohřeb. Možná to bylo dobou, ve které umíralo příliš mnoho mladých mužů, a tak odchod staré ženy nikoho ani nedojal. Lidí přišlo na pohřeb hodně, ale zdálo se, že přišli jen z povinnosti. Starosta pochovával matku. Sousedé vyjádřili upřímnou soustrast, poseděli v hospodě a brzy se vytratili. Déle poseděly a zavzpomínaly na mrtvou ženu jen tři sousedky, ale ani z nich Agnes necítila bolest ze ztráty člověka.

Agnes sama zaplatila útratu v hospodě z těžko ušetřených peněz. Očekávala, že se Johan za ní zastaví a nějak se s ní vyrovná. Pro Johana však úplně přestali existovat. Statek byl už dávno přepsaný na Karla. Johan dostal nějaké polnosti a věděl, že už u Kocurových není co vzít. Přestal je znát.