Okna do pokoje

Máme pre vás úryvok z knihy na prečítanie. Čo poviete, páči sa vám táto kniha?

Lili Marlene

14

Reinhold se k řečem o Bohu nevracel. Margareta tušila, že ho její znovuupadnutí do nemoci vyděsilo, a tak ani ona o Bohu nemluvila. Při společných modlitbách ho pozorovala a snažila se uhádnout, co se mu honí hlavou, ale Reinholdův výraz byl neproniknutelný, oči upřené vpřed a slova z jeho úst plynula bezchybně. Neměla důvod ke znepokojení.

Znepokojení číhalo jinde.

Lékaře, který ji ošetřoval v nemoci, objevila v ordinaci, když přišla na kontrolu. Lékař, jehož znala odjakživa, odešel do důchodu. Netušila to. Vstoupila do ordinace a očekávala prošedivělou hlavu, lehce shrbenou kulatou postavu v bílém plášti, pach dezinfekce, zvuk doteků sterilních nástrojů o smalt a nemocné prázdno. U stolu ale seděl muž, jehož zahlédla ve své nemoci. Ztuhlá překvapením skoro nemluvila, jen si ho důkladně prohlížela. Pětačtyřicetiletý, tmavovlasý, lehce prošedivělý, výrazný nos, pevná ústa. Posadila se na nabídnutou bílou židli a naslouchala jeho slovům. Domlouval jí. Krásně a citlivě a její strach se rozplýval, sevřené tělo se uvolňovalo, cítila, že se usmívá a to ji zaskočilo. Když psal recept, pohlédla na jeho pěstěné ruce. Na levém prsteníčku zářil snubní prstýnek. Hleděla upřeně na ten kousek zlata a cítila závist. Záviděla ženě, kvůli které dával najevo svůj stav. Pak zvedl oči a podíval se na ni. S překvapením zjistila, že jeho oči nejsou světlé, jak se jí zdálo v nemoci, ale tmavé. Než si stačila cokoliv o tom pomyslet, už se na ni zase nedíval a ona tak nemohla zjistit, jaké oči doopravdy má. Přesto se jí zdálo, že v nich zase zachytila něco blízkého a silného. Poděkovala a rozloučila se. V čekárně si důkladně prohlédla cedulku na dveřích. Doktor Maxmilián Janota. Max…

Cestou domů jí připadalo, že se vznáší. Svět vypadal zázračně a hýřil barvami. V hlavě jí ještě zněla jeho slova, melodie jeho hlasu, cítila něhu, s jakou jí domlouval. Pak si uvědomila, že se jí ani nedotkl. Lékař… Kdyby ji vyšetřoval, cítila by znovu tak silně jeho doteky? Náhle ze svých myšlenek a pocitů zpanikařila. Tohle je přece… Margareta si uvědomila, že se zamilovala. Náhle, prudce a naprosto nevhodně.

Musí zapomenout. Jakoukoliv myšlenku na něj musí potlačit, jakoukoliv myšlenku na něj musí zabít. Tohle nesmí nechat rozrůst. Nebezpečný plevel v její zahradě…

Nemoc se brzy stala minulostí. Margareta znovu zastávala všechny práce, chodila pomáhat rodičům a přivydělávat si. Možnosti výdělku se ale úžily. Pekařství bylo znárodněno a pracovali v něm lidé na stálou smlouvu, výpomoc potřebovali málokdy. Hospodáři na statcích většinou zastávali co nejvíc práce sami a přes léto měla Margareta co dělat, aby obstarala práci na rodinném hospodářství. Většinou v posledních letech byla odkázána na vdovskou penzi, počítat musela s každou korunou. Brambory, zelí, vejce a maso si dokázali vyprodukovat sami, spousta věcí se ale musela kupovat a Reinhold rostl. Margaretě připadalo, že si bude muset najít stálou práci. Neuměla si to představit. Každé ráno odcházet pryč, vracet se pozdě odpoledne, Reinhold sám, pustnoucí zahrada, chátrající dům… Jenže Reinhold půjde za pár let do učení a bude potřebovat nové boty, nový kabát, kalhoty… Bude si bez nových věcí připadat méněcenný. Tak jako si mnohdy připadala méněcenná ona sama.

V noci ji přepadaly nesnesitelné úzkosti, bála se budoucnosti, bála se, že se o Reinholda nedokáže postarat. Pak se ale prošla svým domem, posadila se v pokoji za stůl, vzpomněla si na hrůzu po Josefově smrti, na chvíle v zasypaném sklepě, na dlouhé roky, kdy znovu stavěli tento dům, hladila vyšívaný ubrus a vracela se jí víra ve vlastní síly, ve vlastní život, v budoucnost.

V takových chvílích otvírala modlitební knížky, listovala v nich a četla si modlitby, na které jí zrovna padl zrak. Po chvíli listování a bezmyšlenkovitého čtení pak vždy objevila slova, která ji zaujala. Četla pak modlitbu stále dokola, po té ji přeříkávala nahlas, přidávala Otčenáš, někdy se pomodlila Růženec. Uklidněna odcházela pak spát a ráno vstávala s vírou, že to nějak půjde dál.

Řada let, řada zvyků, řada utišujících prostředků pro bolavou duši, řada léčebných postupů.

Jenže teď se objevil Maxmilián Janota a osvědčené zvyky, prostředky i postupy selhávaly. Večer ležela v posteli a myslela na něj, ráno se probudila a první myšlenka, první pocit patřily jemu. Čím více si ho zakazovala, tím byl silnější. Viděla jeho tvář, jeho ruce, jeho oči, jako by byly u ní, byl tak blízko, že se nedal přehlédnout, stával se její součástí. Každá věc, každá situace ho připomínaly. Nebylo kam utéct.

Prohlížela se zkoumavě v zrcadle, hledala ve své tváři stíny, ale nenacházela je. Ve svých očích viděla jiskry, pleť byla prozářená a rty se usmívaly. Kdykoliv na něj pomyslela, náhle, bezprostředně a prostě, připadala si šťastná.

Pak se přihlásil rozum a pocit štěstí se v tu chvíli bolestivě zhroutil.

Musela si myšlenky na Maxe zakazovat.

Zákazy ale nepomáhaly.

Maxmilián Janota, místo aby mizel, byl stále silnější.