Třešňovou alejí

Máme pre vás úryvok z knihy na prečítanie. Čo poviete, páči sa vám táto kniha?

Dům
V prvních týdnech poznávali dům. Obrovský, cizí a děsivý. Nikdo nepřipomínal Boratín, ale všichni na něj mysleli. Srovnávali. Známé domácké stavení a neznámý cizí statek, přátelské sousedy a cizí nevraživé okolí, každodenní jistotu a stálá překvapení.
Každý si našel svůj kout, svůj pokoj, svou postel, své místo. Nejradši ale měli kuchyň. Tam se scházeli, tam si zatápěli v obrovském kachlovém sporáku, tam si povídali, vařili boratínská jídla a vyháněli zlé duchy ze stavení.
Jaro si dalo načas. Bláto, sníh s deštěm, vítr, sem tam slunečný den. Ludmila vzpomínala na Boratín, na Volyň, na všechny, kteří byli daleko. Stýskalo se jí, ale neměla odvahu o tom s někým promluvit. Připadalo jí, že se stýská všem, ale že nikdo nechce svou bolest projevit, aby neranil ostatní. Ani babička už neplakala. Našla si svou komůrku a v ní se modlila. Ludmila tušila, že rozmlouvá s dědečkem, ale tvářila se, že nic takového neví. Tvářila se, že pracuje, uklízí, zatápí, obstarává dobytek, a tak vytváří cosi nového, nadějného. Uvnitř ale byla samá úzkost.
Komu dům dříve patřil? Věděla, že německé rodině, kterou odsunuli, ale co to bylo za lidi? Co vtiskli těmto zdem?
Němce znala jen z Volyně. Všichni se jich báli. Povýšení, zlostní, ve vojenských uniformách, stále se zbraněmi, obklopeni vojenskou technikou. Mohla si myslet, že všechna zvěrstva, o kterých slyšela, byla smyšlená, nebo přehnaná, ale co ta, která viděla na vlastní oči…
Slávka Zajíčková žila v Lucku, vzala si židovského doktora. Když Němci zabrali Volyň, doktor už nežil. Slávka ale ukryla u sebe v bytě jeho rodinu. Kontroly byly stále přísnější, a tak je nakonec tajně převezla do Boratína, k rodině svého bratra. Ukryli je ve sklepě pod kuchyní a chránili je.
Pomoc pronásledovaným byla na Boratíně samozřejmostí. Vždy šlo ale jen o pomoc dočasnou. Pár dní, pár nocí, potraviny pro žebrající, šatstvo pro potřebné. U Zajíčkových se ale rodina zabydlela.
Jednoho letního dne se v Boratíně objevilo několik aut s německými vojáky. Seděli na korbách samozřejmě a vesele, objímali své zbraně, patřil jim svět. Jedno z aut táhlo na ostnatém drátě Slávku. Chvílemi běžela za autem, když už nemohla a spadla, táhlo ji auto po zemi v prachu. Kolona zvolila co nejdelší cestu přes Boratín, asi aby všichni viděli, jak lze ponížit člověka, aby všichni viděli, jaká zvířata jsou vojáci. Zkrvavená, pomlácená Slávka volala o pomoc, ale pomoci jí nebylo. Vyděšený Boratín polykal slzy zlosti, ponížení a nevěřil tomu, co člověk člověku může způsobit.
Vojáci sebrali celou Zajíčkovu rodinu a na nákladních autech odvezli vše, co mělo nějakou cenu.
Bydlel některý z vojáků právě na tomto statku? Nebo některý z těch, kteří zastřelili mladou Židovku žebrající o chleba u boratínských dveří?
Nebo vrah z Českého Malína?
Nebo…
Ludmila nedokázala ani domyslet všechny hrůzy, které mohl spáchat ten, kterému patřil tenhle rozlehlý statek v úrodné rovině.
Třebom.
Vesnice statků, z nichž hospodáři zmizeli, aby se stali katy jiných národů. Jaké asi byly jejich rodiny?
Ludmila procházela třebomským statkem a myslela na svůj rodný Boratín. I oni opustili svá stavení. Vesnice zůstala pustá a prázdná, domy, zařízení, pole připravená k novému obdělávání. Tak jako oni tady, i na Volyni kdosi začíná nově hospodařit. Přemýšlí o Češích, přemýšlí o tom, co znamenali, o čem snili, co udělali. Ludmila byla přesvědčená o tom, že nikomu neublížili. Žít na Volyni mezi Poláky, Židy, Ukrajinci, Němci a Rusy, kteří se navzájem nenáviděli, nebylo snadné, ale Češi vždycky pomáhali potřebným. Jejich Boratín nekřičí zločiny, nevypovídá o zvěrstvech a krvi, jen o práci a snaze žít. Být Čechem znamenalo na Volyni být člověkem.
V prvních třebomských týdnech Ludmila zjistila, že ono lidství, na které si pamatovala z Volyně, jí chybí. Nebylo.
Každý dům má v sobě všechny, kteří v něm žili. Nový dům je bez ducha, pouhé stěny, které čekají na otisky osudů, aby mohly začít dýchat. Ludmila a její rodina se učili naslouchat dechu domu, který jim byl vybrán, aby do něj přenesli svůj vzdálený život. Měli znovu uvést v život stavení, které zmrtvělo, protože jeho majitelé se zúčastnili krvavého tažení k poctě nových bohů.
Ludmila se ale statku bála, bála se i celé Třebomi.

Dům
V prvních týdnech poznávali dům. Obrovský, cizí a děsivý. Nikdo nepřipomínal Boratín, ale všichni na něj mysleli. Srovnávali. Známé domácké stavení a neznámý cizí statek, přátelské sousedy a cizí nevraživé okolí, každodenní jistotu a stálá překvapení.
Každý si našel svůj kout, svůj pokoj, svou postel, své místo. Nejradši ale měli kuchyň. Tam se scházeli, tam si zatápěli v obrovském kachlovém sporáku, tam si povídali, vařili boratínská jídla a vyháněli zlé duchy ze stavení.
Jaro si dalo načas. Bláto, sníh s deštěm, vítr, sem tam slunečný den. Ludmila vzpomínala na Boratín, na Volyň, na všechny, kteří byli daleko. Stýskalo se jí, ale neměla odvahu o tom s někým promluvit. Připadalo jí, že se stýská všem, ale že nikdo nechce svou bolest projevit, aby neranil ostatní. Ani babička už neplakala. Našla si svou komůrku a v ní se modlila. Ludmila tušila, že rozmlouvá s dědečkem, ale tvářila se, že nic takového neví. Tvářila se, že pracuje, uklízí, zatápí, obstarává dobytek, a tak vytváří cosi nového, nadějného. Uvnitř ale byla samá úzkost.
Komu dům dříve patřil? Věděla, že německé rodině, kterou odsunuli, ale co to bylo za lidi? Co vtiskli těmto zdem?
Němce znala jen z Volyně. Všichni se jich báli. Povýšení, zlostní, ve vojenských uniformách, stále se zbraněmi, obklopeni vojenskou technikou. Mohla si myslet, že všechna zvěrstva, o kterých slyšela, byla smyšlená, nebo přehnaná, ale co ta, která viděla na vlastní oči…
Slávka Zajíčková žila v Lucku, vzala si židovského doktora. Když Němci zabrali Volyň, doktor už nežil. Slávka ale ukryla u sebe v bytě jeho rodinu. Kontroly byly stále přísnější, a tak je nakonec tajně převezla do Boratína, k rodině svého bratra. Ukryli je ve sklepě pod kuchyní a chránili je.
Pomoc pronásledovaným byla na Boratíně samozřejmostí. Vždy šlo ale jen o pomoc dočasnou. Pár dní, pár nocí, potraviny pro žebrající, šatstvo pro potřebné. U Zajíčkových se ale rodina zabydlela.
Jednoho letního dne se v Boratíně objevilo několik aut s německými vojáky. Seděli na korbách samozřejmě a vesele, objímali své zbraně, patřil jim svět. Jedno z aut táhlo na ostnatém drátě Slávku. Chvílemi běžela za autem, když už nemohla a spadla, táhlo ji auto po zemi v prachu. Kolona zvolila co nejdelší cestu přes Boratín, asi aby všichni viděli, jak lze ponížit člověka, aby všichni viděli, jaká zvířata jsou vojáci. Zkrvavená, pomlácená Slávka volala o pomoc, ale pomoci jí nebylo. Vyděšený Boratín polykal slzy zlosti, ponížení a nevěřil tomu, co člověk člověku může způsobit.
Vojáci sebrali celou Zajíčkovu rodinu a na nákladních autech odvezli vše, co mělo nějakou cenu.
Bydlel některý z vojáků právě na tomto statku? Nebo některý z těch, kteří zastřelili mladou Židovku žebrající o chleba u boratínských dveří?
Nebo vrah z Českého Malína?
Nebo…
Ludmila nedokázala ani domyslet všechny hrůzy, které mohl spáchat ten, kterému patřil tenhle rozlehlý statek v úrodné rovině.
Třebom.
Vesnice statků, z nichž hospodáři zmizeli, aby se stali katy jiných národů. Jaké asi byly jejich rodiny?
Ludmila procházela třebomským statkem a myslela na svůj rodný Boratín. I oni opustili svá stavení. Vesnice zůstala pustá a prázdná, domy, zařízení, pole připravená k novému obdělávání. Tak jako oni tady, i na Volyni kdosi začíná nově hospodařit. Přemýšlí o Češích, přemýšlí o tom, co znamenali, o čem snili, co udělali. Ludmila byla přesvědčená o tom, že nikomu neublížili. Žít na Volyni mezi Poláky, Židy, Ukrajinci, Němci a Rusy, kteří se navzájem nenáviděli, nebylo snadné, ale Češi vždycky pomáhali potřebným. Jejich Boratín nekřičí zločiny, nevypovídá o zvěrstvech a krvi, jen o práci a snaze žít. Být Čechem znamenalo na Volyni být člověkem.
V prvních třebomských týdnech Ludmila zjistila, že ono lidství, na které si pamatovala z Volyně, jí chybí. Nebylo.
Každý dům má v sobě všechny, kteří v něm žili. Nový dům je bez ducha, pouhé stěny, které čekají na otisky osudů, aby mohly začít dýchat. Ludmila a její rodina se učili naslouchat dechu domu, který jim byl vybrán, aby do něj přenesli svůj vzdálený život. Měli znovu uvést v život stavení, které zmrtvělo, protože jeho majitelé se zúčastnili krvavého tažení k poctě nových bohů.
Ludmila se ale statku bála, bála se i celé Třebomi.

Dům
V prvních týdnech poznávali dům. Obrovský, cizí a děsivý. Nikdo nepřipomínal Boratín, ale všichni na něj mysleli. Srovnávali. Známé domácké stavení a neznámý cizí statek, přátelské sousedy a cizí nevraživé okolí, každodenní jistotu a stálá překvapení.
Každý si našel svůj kout, svůj pokoj, svou postel, své místo. Nejradši ale měli kuchyň. Tam se scházeli, tam si zatápěli v obrovském kachlovém sporáku, tam si povídali, vařili boratínská jídla a vyháněli zlé duchy ze stavení.
Jaro si dalo načas. Bláto, sníh s deštěm, vítr, sem tam slunečný den. Ludmila vzpomínala na Boratín, na Volyň, na všechny, kteří byli daleko. Stýskalo se jí, ale neměla odvahu o tom s někým promluvit. Připadalo jí, že se stýská všem, ale že nikdo nechce svou bolest projevit, aby neranil ostatní. Ani babička už neplakala. Našla si svou komůrku a v ní se modlila. Ludmila tušila, že rozmlouvá s dědečkem, ale tvářila se, že nic takového neví. Tvářila se, že pracuje, uklízí, zatápí, obstarává dobytek, a tak vytváří cosi nového, nadějného. Uvnitř ale byla samá úzkost.
Komu dům dříve patřil? Věděla, že německé rodině, kterou odsunuli, ale co to bylo za lidi? Co vtiskli těmto zdem?
Němce znala jen z Volyně. Všichni se jich báli. Povýšení, zlostní, ve vojenských uniformách, stále se zbraněmi, obklopeni vojenskou technikou. Mohla si myslet, že všechna zvěrstva, o kterých slyšela, byla smyšlená, nebo přehnaná, ale co ta, která viděla na vlastní oči…
Slávka Zajíčková žila v Lucku, vzala si židovského doktora. Když Němci zabrali Volyň, doktor už nežil. Slávka ale ukryla u sebe v bytě jeho rodinu. Kontroly byly stále přísnější, a tak je nakonec tajně převezla do Boratína, k rodině svého bratra. Ukryli je ve sklepě pod kuchyní a chránili je.
Pomoc pronásledovaným byla na Boratíně samozřejmostí. Vždy šlo ale jen o pomoc dočasnou. Pár dní, pár nocí, potraviny pro žebrající, šatstvo pro potřebné. U Zajíčkových se ale rodina zabydlela.
Jednoho letního dne se v Boratíně objevilo několik aut s německými vojáky. Seděli na korbách samozřejmě a vesele, objímali své zbraně, patřil jim svět. Jedno z aut táhlo na ostnatém drátě Slávku. Chvílemi běžela za autem, když už nemohla a spadla, táhlo ji auto po zemi v prachu. Kolona zvolila co nejdelší cestu přes Boratín, asi aby všichni viděli, jak lze ponížit člověka, aby všichni viděli, jaká zvířata jsou vojáci. Zkrvavená, pomlácená Slávka volala o pomoc, ale pomoci jí nebylo. Vyděšený Boratín polykal slzy zlosti, ponížení a nevěřil tomu, co člověk člověku může způsobit.
Vojáci sebrali celou Zajíčkovu rodinu a na nákladních autech odvezli vše, co mělo nějakou cenu.
Bydlel některý z vojáků právě na tomto statku? Nebo některý z těch, kteří zastřelili mladou Židovku žebrající o chleba u boratínských dveří?
Nebo vrah z Českého Malína?
Nebo…
Ludmila nedokázala ani domyslet všechny hrůzy, které mohl spáchat ten, kterému patřil tenhle rozlehlý statek v úrodné rovině.
Třebom.
Vesnice statků, z nichž hospodáři zmizeli, aby se stali katy jiných národů. Jaké asi byly jejich rodiny?
Ludmila procházela třebomským statkem a myslela na svůj rodný Boratín. I oni opustili svá stavení. Vesnice zůstala pustá a prázdná, domy, zařízení, pole připravená k novému obdělávání. Tak jako oni tady, i na Volyni kdosi začíná nově hospodařit. Přemýšlí o Češích, přemýšlí o tom, co znamenali, o čem snili, co udělali. Ludmila byla přesvědčená o tom, že nikomu neublížili. Žít na Volyni mezi Poláky, Židy, Ukrajinci, Němci a Rusy, kteří se navzájem nenáviděli, nebylo snadné, ale Češi vždycky pomáhali potřebným. Jejich Boratín nekřičí zločiny, nevypovídá o zvěrstvech a krvi, jen o práci a snaze žít. Být Čechem znamenalo na Volyni být člověkem.
V prvních třebomských týdnech Ludmila zjistila, že ono lidství, na které si pamatovala z Volyně, jí chybí. Nebylo.
Každý dům má v sobě všechny, kteří v něm žili. Nový dům je bez ducha, pouhé stěny, které čekají na otisky osudů, aby mohly začít dýchat. Ludmila a její rodina se učili naslouchat dechu domu, který jim byl vybrán, aby do něj přenesli svůj vzdálený život. Měli znovu uvést v život stavení, které zmrtvělo, protože jeho majitelé se zúčastnili krvavého tažení k poctě nových bohů.
Ludmila se ale statku bála, bála se i celé Třebomi.