Historiam videre

Když se J. A. Komenský dostal ve svém Věcném pansofickém slovníku k pojmu historia, začal etymologií: „Slovo je odvozeno od historeo vidím, hledím. Vlastně je to tedy to, co člověk viděl na vlastní oči.“ Není však historie něčím, co už z definice minulo, a stěží tak může být dostupné smyslovému poznání? V období raného novověku byla taková maxima nejen myslitelná, nýbrž explicitně proklamovaná. Zdaleka přitom nešlo o pouhý básnický obrat. Jednalo se o celý soubor textových, epistemologických a grafických praxí, s jejichž pomocí se historiografie šestnáctého a sedmnáctého století profilovala jako modelový empirický postup produkce a reprezentace vědění. A třebaže dějepisectví Jednoty bratrské je zpravidla nahlíženo jako typický příklad konfesijně vyhraněné produkce, která rezignovala na základní historiografický imperativ psát o dějinách sine ira et studio a nekriticky hájila stranické zájmy společenství, v jehož službách stála, v kontextu empirické epistemologie a jejích centrálních kategorií se dostává do jiného světla.