BĚŽELA JSEM ZPÁTKY KE ŠKOLE A VÍTR MI VHÁNĚL déšť do tváře. V několika bytech profesorů se ještě svítilo, ale bylo tak pozdě, že jsem si nemusela dělat starosti, že mě někdo uvidí. Strčila jsem ramenem do těžkých dubových dveří a ty se poslušně otevřely. Když se za mnou zavřely, myslela jsem si, že jsem v bezpečí domova.
Ale jen do chvíle, než jsem si uvědomila, že nejsem sama.
Nastražila jsem uši a upřela zrak do velké haly, která byla ponořena do tmy. Byla to rozlehlá místnost bez jakýchkoli zákoutí nebo sloupů, kam by se někdo mohl schovat, a tak jsem měla být schopna poznat, kdo to je. Ale...
Vyhľadávanie
