Asi v tom bude nějakej háček

Jan Spálený natočil a stále natáčí krásnou muziku, tohle album je však v jeho diskografii do jisté míry unikátní. Vedeno jako jeho sólové, tedy bez ASPM, vyfutrováno skvělými studiovými hudebníky. Vedle pěvecky a nástrojově omnipotentního Spáleného jsou tu Petr Kalandra (harmonika, zpěv), Michal Pavlíček (kytary), Jiří Veselý (baskytara, akordeon) a Jiří Hrubeš (bicí, perkuse). Opatřeno „varováním“ o nevyužití syntezátorů je to čistá radost z poslechu uceleně znějícího repertoáru pro výborné muzikanty a svérázný hlas. Tentokrát jen dvě cover verze, zbytek z vydatného JS zdroje, s texty Pavla Vrby, Petra Kalandry, Zdeňka Rytíře a samotného skladatele. Je to z chodu života lehce posmutnělé, mile ironizující, zdánlivě odevzdaně nazpívané, ale zároveň plné skryté energie, jedinečného sentimentu a uvěřitelné v každém tónu a slovu. V polovině osmdesátých let už se začalo rozednívat a tohle je deska, která nám tu dobu užitečně připomíná. Původními tvůrci – grafikem Karlem Halounem a fotografem Jaroslavem Prokopem – rekonstruovaný obal, poprvé v podobě, jak měl v roce 1985 vypadat. Tedy i s fotografií emigrovavšího bubeníka Hrubeše, soudruhy původně zapřeného. Cédéčková verze k původním dvanácti písničkám přidává dalších osm, zčásti ze supraphonského archivu, ale především ze tří alb, Janem Spáleným natočených pro firmu Lotos. Honza si je sám vybral, takže muzikální kontinuita je tím až do roku 2007 zachována. Dohromady více než sedmdesát pět minut poslouchání letos v prosinci osmdesátiletého solitéra, jehož autorský, interpretační, producentský i lidský podíl na československé muzice je již od půlky šedesátých let minulého věku vskutku bohatýrský.