My, holčičky v Osvětimi

Moje jméno je Liliana Bucci, ale všichni mi říkají Tatiana. Narodila jsem se v Rijece 19. září 1937 a jsem jedním z mála dětí, které přežily vyhlazovací tábor v Osvětimi. Já jsem Alessandra Bucci, ale odjakživa mi všichni říkají Andra. Narodila jsem se v Rijece 1. července 1939 a stejně jako moje sestra Tati jsem jedním z mála dětí, které přežily vyhlazovací tábor v Osvětimi.

Více než rok před koncem války se dostávají do koncentračního tábora Osvětim, bezbranné a nevědomé jsou vrženy do toho nejodpornějšího mechanismu nacistické vyhlazovací mašinerie. Obě sestry přežily možná proto, že je považovali za dvojčata a zařadili je do bloku dětí určených k otřesným lékařským pokusům. Vzpomínají na hrůzy, které zažily: zimu, hlad, strašidelné hromady mrtvol, letmé návštěvy mámy, vyhublé tak, že ji nemohly poznat. A vždy v pozadí komín, který chrlí kouř a plameny, jediný způsob, jak se „dostat ven“, pokud jste Židé, jak říkali strážci…

Při vyprávění svého příběhu s obtížemi hledají slova a kladou si mimo jiné i otázku: Jak to, že jsme přežily, proč zrovna my? Podle nejnovějších odhadů bylo do Osvětimi deportováno přes 230 000 chlapců a dívek z celé Evropy, pouze několik desítek přežilo. Toto je příběh dvou z nich.