Plující město a Milionář na cestách

Plující město a Milionář na cestách jsou méně známé romány francouzského spisovatele Julese Verna z cyklu Podivuhodné cesty. Plující město je román s autobiografickým nádechem a je vyprávěn v první osobě. Mísí se v něm skutečné autorovy zážitky a fikce. K napsání románu ho inspirovala společná plavba s bratrem Paulem na do té doby největším parníku světa Great Eastern z Liverpoolu do New Yorku v roce 1867 . Všechno svědčí o tom, že Verne byl lodí nadšen, přestože líčí i celou řadu drobných nehod a neštěstí plynoucích z ne zcela zvládnuté technologie výroby tak obrovského námořního kolosu (výtlak 18 915 tun, délka 210 metrů, šířka 25 metrů, počet cestujících 2996). Verne v lodi vítězství lidského génia a pro její vybavenost a rozměry jí nazval plujícím městem. Autor do popisu lodi a svých zážitků z USA vložil drobný, ale dramatický milostný příběh ženy, která zešílí, když zjistí, že na palubě lodi je jak muž, kterého opravdu miluje, tak i její manžel, kterého nenávidí, a když mezi oběma muži dojde k tragickému střetnutí. Milionář na cestách je spíše cestopisem s lehce načrtnutým příběhem, jehož děj je celkem předvídatelný. Román vypráví příběh dvou bratranců, Jeana Taconnata a Marcela Lornanse, kteří cestují lodí z Cette (druhý největší středomořský francouzský přístav ležící poblíž Montpellier ) do Oranu v Alžírsku , aby z důvodů svých finančních problémů vstoupili do sedmého regimentu Afrických střelců . Na palubě se setkávají s manželi Désirandellovými a jejich synem Agathoklesem, kteří se rovněž plaví do Oranu , ke se má Agathokles setkat s dívkou Louisou Elissanovou, se kterou má domluvený sňatek. Rodinu doprovází rodinný přítel, bohatý průmyslník Clovis Dardentor. Z hovoru se oba bratranci dozví, že Dardentor je svobodný muž, jenž nemá žádného dědice, kterému by odkázal své jmění. Dardentorovi se nelíbí, že by po jeho smrti propadl jeho majetek státu, a chce proto někoho adoptovat. Jenže zákony adopce jsou velmi přísné, a to zejména paragraf, že osvojitel musí pečovat o osvojeného v době jeho nezletilosti nepřetržitě po dobu nejméně šesti let. Zákon ovšem povoluje jednu výjimku: pokud by osvojený zachránil osvojiteli život...