Zdeněk Kožmín

Autor / 3 tituly

* 28. 2. 1925 Hněvice, okr. Litoměřice.

Studoval na reálném gymnáziu v Roudnici nad Labem a Vysokém Mýtě (1944), poté (1945–49) zapisoval na FF UK češtinu a filozofii; PhDr. 1949, dizertace Ústřední principy Rádlovy filosofie. Učil na středních školách ve Starém Jičíně, Břeclavi (1949–56), na PedF MU V Brně (1956–70), na gymnáziu v Zastávce u Brna (1970–85), na PedF MU (1990–91), na FF MU (od 1991). V r. 1967 se habilitoval, 1991 byl jmenován profesorem MU pro dějiny české literatury. Hostoval na slavistice ve Vídni (1991–92, 1994–95). V předmluvě k rádlovské monografii (zatím nevydané) napsal, že ho ke studiu Rádla přivedly snaha sledovat jednu z masarykovských linií českého myšlení, zájem o etiku a filozofii náboženství a nakonec protichůdné hodnocení Rádla u českých myslitelů.

Od poloviny 50. let se věnoval zejména kritice a stylistice, přitom se jeho zájem o filozofické aspekty problémů projevoval jak v jeho interpretacích, tak v oblasti literární teorie. Od 60. let je přitahován zvláště otázkami uměleckých proudů a směrů. Zejména se zabývá konfrontací futurismu a dadaismu, a to v teoretické rovině i v tvůrčí praxi. Dále srovnává teoretická stanoviska dadaismu a poetismu, zvláště se zřetelem k otázkám hry i utopických společenských perspektiv. Přitahují ho průsečíky existencialismu a sémantiky i se zaměřením k interpretaci uměleckého díla. Sleduje otázky struktury a strukturalismu. V 70. a 80. letech, v době kdy měl zakázáno publikovat, se věnoval analýzám časové a prostorové výstavby např. v Kunderově a Hrabalově próze, v poezii A. Sovy, O. Březiny, P. Bezruče, konfrontuje čas Horův a Nezvalův, sleduje genezi časové výstavby v tvorbě Hrubínově, Holanově, Ortenově, Zahradníčkově. – Ani K. systematický zájem o literární styl od 60. let nerezignoval na filozofické aspekty, zvl. v próze V. Vančury a bratří Čapků. V závěru své monografie Styl Vančurovy prózy (1968) podtrhuje (v kapitole Podstata Vančurova stylu), že Vančura „akcentuje jak svobodu s jazykem, tak svobodu v jazyce“. Tuto svobodu s jazykem a v jazyce, jako „svobodu se světem a ve světě“, chápe jako „svébytnou restituci dějící se lidské skutečnosti“. Zdůrazňuje souvislost Vančurových estetických východisek s avantgardou. Soudí, že velikost Vančurova stylu je především v tom, že „všemi svými intencemi směřuje k realizaci koncepce činorodého, svobodného a vědomého člověka a že tento lidský svět přímo tvoří a spolutvoří“. Práce Zvětšeniny ze stylu bratří Čapků (1989) si už v úvodu klade jako jeden z úkolů přihlížet také k filozofické problematice díla obou Čapků jako k součásti sestupu do skrytých vrstev díla, do jeho textové sémantiky: „Bylo by zbytečné vytyčovat umělé přehrady mezi filozofickým, literárněvědným a ligvistickým aspektem stylové problematiky – a v případě bratří Čapků by to bylo nežádoucí už i proto, že sami byli v těchto oblastech dobře obeznalí a namnoze také zřetele k nim spoluutvářely jejich styl.“ V závěru svých analýz K. konstatuje existenci dvojí stylové modelace: variační, převažující u Josefa Čapka, a transformační, příznačnou pro Karla Čapka. Variační modelace nabízí nuancovat, a tím prohlubovat intenzitu průzkumu vytyčeného úseku světa. Transformační modelace umožňuje odkrývat stále nové vazby se skutečností vždy v jiném bodě a jiným způsobem. „Neznamená to, že by variační modelace byla méně objevná než modelace transformační. Každá má svou vlastní dynamiku, každá je nesena osobnostním rytmem svého autora, každá byla rozvinuta vrcholným uměleckým výkonem.“ Za rozhodující K. považuje intenzitu tvůrčího zápasu o skutečnost. – V 90. l. se K. věnoval zejména otázkám postmodernismu, a to jak v samotné tvůrčí práci, tak obecně se zřetelem k problému kontinuity, a zajímaly ho nadále i teoretické aspekty interpretace, zvláště v souvislosti se strukturalismem. Spojitostí filozofie a poezie se zabýval při konfrontaci Jana Patočky a Vladimíra Holana ve francouzském kontextu (přednáška na Sorbonně r. 1994). Další oblastí, která K. nabízí možnost zužitkovávat filozofické metody analýzy a interpretace, je komeniologie. Jde zejména o studie o Komenského transpozici antických mytologických motivů, o výstavbě Theatrum universitatis rerum, a o Komenského filozofii pansofie. K. sleduje filozofické aspekty Komenského díla; využívá také řady impulzů z Patočkových analýz Komenského. Samému Patočkovi se věnoval zvláště reflexí nad jeho platonskými interpretacemi.

Bibliografie: Z díla: Umění stylu. Úloha jazyka v současné próze, 1967; Styl Vančurovy prózy, 1968; Interpretace básní, 1968; Zvětšeniny ve stylu bratří Čapků, 1989; Umění básně. Skácel, Kundera, Mikulášek, 1990; Skácel, 1994; Tvořivý sloh. Malé traktáty a malé scénáře, 1995; Studie a kritiky, 1995 (kniha obsahuje K. práce z let 1964–70 a 1989–94 a soupis K. prací do r. 1995); Interpretace básní, 2. přeprac. vyd. 1997. Sborníky: Comenius' Philosophie der Pansophie, Jan Amos Comenius. Philosophisches und dichterisches Werk, ed. M. Grygar, Russian Literature 1996; Václav Černý v kontextu existencialismu, Václav Černý. Život a dílo, 1996; Patočkova interpretace Platona 1947–48, Rok 1947. Sb. z konference AV ČR, 1997.