Karel Ptáčník

Autor / 2 tituly

* 27. 8. 1921, Břeclav

† 1. 5. 2002, Praha

Jeho otec byl strojním zámečníkem, později strojvůdcem. Ptáčník studoval na reformním reálném gymnáziu v Břeclavi (od 1932) a v Hodoníně, kam byla škola přestěhována po německém záboru pohraničí. Po maturitě (1940) absolvoval roční kurz obchodní akademie v Brně.

Pracoval jako pomocný dělník a telefonista u brněnské železnice a jako kontrolor ve Škodových závodech v Adamově. 1942 byl nasazen na práci v Německu (Sársko, Porúří, Sasko). 1944 onemocněl tuberkulózou a byla mu udělena zdravotní dovolená, kterou se mu podařilo prodloužit až do konce války; léčil se v Brně a ve Velkém Újezdu u Moravských Budějovic. 1946 nastoupil jako důchodní na Městském úřadu v Bruntále, 1950–52 zde působil jako tajemník Městského národního výboru a 1952–56 jako administrativní vedoucí úřadu.

Po úspěchu prvotiny Ročník jedenadvacet se v roce 1956 s rodinou přestěhoval do Prahy a stal se redaktorem měsíčníku Květen. Při jeho zániku (1959) přešel do sekretariátu Svazu československých spisovatelů. Zprvu pracoval v ideově tvůrčím oddělení, 1963 se stal členem ústředního výboru, 1964 předsedou členské komise, 1966 jedním z tajemníků. Po rozdělení organizace na českou a slovenskou část vykonával funkci místopředsedy Svazu českých spisovatelů (1969–70), po jeho administrativním zrušení zůstal bez zaměstnání.

Postihl jej zákaz publikování, který byl zrušen v polovině 80. let (na deset románových prací zůstává v rukopise). 1972 se stal úředníkem České státní pojišťovny (obchodní zástupce pro Prahu-Žižkov, později likvidátor). 1984 odešel do důchodu.

Publikoval v časopisech Květen, Literární noviny, Nový život, Kultura, Kulturní tvorba, Plamen, Host do domu, Nové knihy, Literární listy, Listy aj.

Podle románu Ročník jedenadvacet byl v koprodukci ČSR a NDR natočen stejnojmenný film (1957, r. Václav Gajer, sc. Ota Hofman a Walter Gorrisch). Je autorem rozhlasových her Pohádka pro dospělé (1949) a Trio pro čtyři nástroje (1968, v témže roce publikováno v časopise Studie a úvahy). Užíval šifry Kap.

Karel Ptáčník je spontánní vypravěč, který se zpravidla opírá o bezprostřední znalost tématu, postav a prostředí. Jeho romány vycházejí z generační zkušenosti a zpravidla zobrazují ohraničené lidské komunity (pracovní kolektiv, město, parta přátel), které autor zpočátku – v duchu dobové poetiky a komunistické víry – chápal jako vzorek společnosti a jejích politických dimenzí. V kontextu prozaické produkce 50. let zapůsobily Ptáčníkovy prózy především autenticitou svědectví (román s tematikou totálního nasazení Ročník jedenadvacet), při vydání Města na hranici pak překvapil i autorův talent polemický. Publicističnost a přímé spojení mezi dramatickými zvraty „velké politiky“ a prudkými zlomy v psychice postav vystupují do popředí zvláště v dalších dílech volné trilogie o „městě na hranici“ (Noc odchází ráno, Šestapadesátý).

Přestože byl Ptáčník disponován především pro zachycení nekomplikovaných lidských typů, opakovaně se pokoušel reflektovat proces spisovatelské práce. Pracoval přitom s vkládáním deníkových zápisků do románového textu (Noc odchází ráno) i se spojováním tvůrčí problematiky se sférou erotiky (Chlapák), v dramatech pak také s vnějškovými scénickými efekty (Román a já, Provokace). Především z vlastní empirie vycházel Ptáčník také v menších prozaických žánrech (dojmy z cesty po Maďarsku v souboru Od Dunaje na dvě strany, radosti novopečeného otce v knize Ta maličká, ta je má). Výraznější stylizační úsilí je patrné v psychologické novele Strach, která se válečným námětem i apelem na nutnost odporovat zlu přimyká k autorově prvotině, a v Bibliádě, jež obrací naruby příběhy známé ze Starého i Nového zákona.

V románech vzniklých v období normalizace se Ptáčníkovo úsilí o zachycení lidských komunit pod vlivem deziluze z „reálného socialismu“ soustředilo výhradně na kresbu jejich mikrokosmu („pojišťovácký“ román Dům uprostřed města, idylizující próza o důchodcích Fasáda). Odlišným případem je psychologická próza Úraz a Marie, která vznikla na počátku sedmdesátých let. Zde autor opouští fabulační přímočarost většiny svých textů a příběh, stylizovaný převážně jako vnitřní monolog muže, který nečekaně získal schopnost číst a posléze i ovlivňovat myšlenky lidí ve svém okolí, rozvíjí v několika interpretačně rovnocenných variantách.

Vzpomínková kniha Život, spisovatelé a já je především záznamem rušného povrchu oficiálního kulturního dění v době, kdy byl Ptáčník funkcionářem Svazu československých spisovatelů a Svazu českých spisovatelů.