Jindřich Plachta

Autor / 9 titulov

Jindřich Plachta, vlastním jménem Jindřich Šolle, vyšel stejně jako řada dalších výrazných komických osobností meziválečného období - S. Rašilov, F. Futurista, jeho bratr Eman Fiala či V. Burian - z kabaretů, v nichž účinkoval večer po zaměstnání v bance. Pro komický účin svých postav využíval své dlouhé postavy, svérázné, originální fyziognomie i charakteristického hlasu. Texty pro své výstupy si často psal sám (Potlachy Vůněslavy Acetylénové atd.) Od roku 1927, po předčasném penzionování ze zdravotních důvodů, se věnoval divadlu profesionálně. Angažován byl v řadě divadel (Divadlo Vlasty Buriana, Osvobozené divadlo, Tylovo divadlo v Nuslích, Velká opereta). Popularitu však získal zejména prostřednictvím filmu. Již ve 20. letech se vypracoval ke specifickému filmovému projevu, byl spolehlivým představitelem tzv. vedlejších rolí: Pajtlšmíd ve filmu Otec Kondelík a ženich Vejvara podle Ignáta Herrmanna, za roli jednoho z horníků ve filmu Druhá směna (1940) dostal Národní cenu. Populárními byly jeho postavy laskavých i zatrpklých středoškolských profesorů (Cesta do hlubin študákovy duše, Před maturitou). Vynikl i ve filmovém přepisu Poláčkových Mužů v offsidu (spolu s H. Haasem a Emanem Fialou). Ve filmu podle Stroupežnického hry Naši furianti (1937) dostal jeho naturelu odpovídající roli vysloužilce Bláhy, v roce 1942 vytvořil dojemnou postavu obecního blázna Janka Pudeš v Městečku na dlani podle knihy J. Drdy, poté přispěl k úspěchu filmu natočeného podle scénáře V. Kršky Řeka čaruje. Zejména ve filmech z let války si získával diváky svým plachým, nesmělým projevem "věčného smolaře" (Karel a já) a laskavým tátovským úsměvem, chápajícím klukovské lumpárny. Děti měl rád, napsal pro ně řadu drobných humorných črt a i knížek, z nichž je nejznámější příběh žirafy v činžáku Pučálkovic Amina.

Plachta se angažoval i v politice jako nadšený, už předválečný člen KSČ. Pomáhal ukrývat člena I. ilegálního ústředního výboru J. Ziku. Aby nemusel hrát v německých filmech, schoval se za pomoci přátel v nemocnici. Po válce se dal plně do služeb komunistických ideálů. Od roku 1945 psal kurzívy a fejetony do Rudého práva, jezdil hrát přímo do továren a do dolů mezi dělníky. Jeho nadšení pro komunismus vyvrcholilo ve filmu B. Zemana Pan Novák, ve kterém vytvořil v roce 1949 dobově schematickou postavu úředníka, který se administrativním rozhodnutím stal dělníkem a našel v práci pro komunistickou společnost nový smysl života. Plachtovu další kariéru však ukončila předčasná smrt.